My Bloody Valentine a hlučné vzpomínky na budoucnost

První únorový sobotní večer. Noví My Bloody Valentine na netu. Ježišitonenímožnýhonemtostáhni! Pavlovův reflex na vlastní kůži. Až na ty sliny. Prsty se třesou, když se snaží namířit na tlačítko play. V duchu si udělejte print screen aktuálního obrazu světa a založte do dlouhodobé paměti. Pár dní se neuvidíte. Tenhle vztah totiž trvá už dost dlouho na to, aby snesl označení stabilní. V nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí...

Celých 22 let se Kevinu Shieldsovi válel na fochu zaprášený polozapomenutý matroš. Těžko říct, jestli se s tím tak dlouho piplal nebo si na něj vzpomněl až v posledních letech, kdy My Bloody Valentine obnovili činnost. Doteď byli vnímáni jako vyhaslá kapela čerpající poslední zbytky energie z upadnuvší slávy objížděním větších festivalů. Poslední rok s sebou ale přinesl pár Shieldsových výroků - indicií, které sice naznačily kýžené nové album, ale ve vzduchu pořád viselo kdy a kde. A tak se stalo, že devět songů, jednoduše označených „m b v“, bylo zčistajasna venku ještě dřív, než jste stačili říct shoegaze. A skalním zvlhly kapesníky.

Úvodní She Found Now si autoritativně značkuje své teritorium. Téměř instantní návrat do doby, kdy mnozí tahali kačera a zbytek si ještě nestihl podělat život jediným unáhleným rozhodnutím. Vítejte v post-lovelessovské době! Nahoďte ofinu přes oči a pohlídejte si sluchové aparáty, jinak to bude bolet. Only Tomorrow s Who Sees You – líné, vrstvené kytary, vábivý hlas Bilindy Butcher zahalený v lascivním mlžném oparu ozvěn, nahuštěný kravál od začátku do konce. Svatá trojice. Esenciální shoegaze bez smrdutého odéru uplynulého času. Nastavený prostředník všem současným kapelám s předponou „dream-“ či zakončením „-gaze“.

Elektronická Is This And Yes je na tyhle hlukaře až podezřele zvukově skoupá a umožňuje první nádech čistého vzduchu po sice volném, ale hutném rozjezdu. S If I Am a New You následuje opětovné ponoření do příjemně teplého žánrového blátíčka. In Another Way je asi nejrozvernějším kouskem z celé desky. Když se mimické svaly stahují do typicky mimoňovsky shoegazeového výrazu a vy z té euforie stále nevěřícně hledíte doblba, přijde tupá rána do hlavy. To nic, to si jenom Shields krotí fanoušky a ukazuje, kdo tady vládne nad všemi krabičkami s pedály. Chytne vás za krkem jako neposlušného psa a nechá vás řádně si poráchat čumák v kaluži provinění za to, že jste si dovolili pochybovat, jestli vůbec někdy přijde s něčím novým... Poslední dva zářezy totiž jako by patřily na jiné album. Rychlejší, naléhavější, odvážnější. Vydržíte tři a půl minuty poslouchat krátkou zvukovou smyčku v Nothing Is? Ano? Pokud se tedy dostanete až k závěrečné Wonder 2, slavit ještě není zdaleka co. Agresivní samply a tremola sestavená do doutnající bomby čekají na konečný a nevyhnutelný odpal. Noisová exploze, kterou si může dovolit jen fanatický perfekcionista a magor Shieldsova formátu. Posbírejte se ze země, máte to za sebou, šup zpátky do reality. Společnost vám bude v hlavě nějakou dobu dělat tinnitus.

My Bloody Valentine dokázali důstojně a hlavně přirozeně navázat přesně tam, kde před skoro čtvrt stoletím přestali. Kdo z jiných, momentálně resuscitovaných a kdysi kultovních kapel to ještě může říct?! Leda tak Swans nebo Afghan Whigs. Soundgarden doteď těžce rozdýchávám a pořád přemýšlím, jestli jim toho loňského nedomrlce odpustím. Billymu Corganovi by měl někdo udělit doživotní zákaz další hudební tvorby nebo přinejmenším uštědřit morální políček pro chybějící sebereflexi. Aktuální trendy velí – čím víc nečekaných comebacků, tím více se máme mít rádi. A jestli už teď máte ze všech navrátivších se počinů plné gaťky, pak vězte, že z devadesátek ještě pořád někde v temnotě číhá na svou (ne)vhodnou chvíli sprosté slovo „eurodance“...