Anna Pleslová | Články / Recenze | 17.03.2013
Jméno téhle nové americké skupiny se nepíše jen s velkým A na začátku, ale velká jsou i ostatní písmena. Vypadá to velmi honosně, ale zdá se, že se k nim takto „epicky“ psaný název hodí. Awolnation se dali dohromady v rodném Austinu roku 2009, kdy frontmana a hlavního tahouna kapely Aarona Bruna nechali nahrát pár písní ve studiu Red Bull Records a poté s nimi podepsali smlouvu. A vyšlo debutové album Megalitic Symphony.
Všechny písně na desce zaujmou už na první poslech, jsou rytmické, hymnické a hlavně chytlavé, některé bohužel až příliš. Mnoho skladeb začíná slibnou slokou se spoustou nečekaných instrumentálních obratů a spojení, ale pak přijde naprosto popový, až sladce žvýkačkový refrén, který všechno shodí. Megalitic Symphony je deska plná rozporů, stejně jako image kapely. Chvíli působí jako soundtrack k počítačové hře pro děti, chvílemi zase jako progresivní album, ke kterému se musíte propracovávat.
Příznačná je poslední píseň, téměř patnáctiminutová symfonie Knights of Shame. Klišé typu „Dance baby dance like the world is ending“ přechází v elektro-rockovou část, která je zase utnutá refrénem z „brazilské telenovely“, následuje undergroundový rap a vše končí opět telenovelou. Zní to jako recept na hudební dort pejska a kočičky, ale paradoxně mě to hrozně baví. Jen mi pokaždé běhá mráz po zádech, když vím, že i ty absolutně naivní části myslí pan Bruno vážně.
Awolnation nepřináší nic nového, ale jsou zajímaví tím, jak dokážou kombinovat tak odlišné hudební styly jako reggae a rap, gospel, elektroniku i hard rock. Jejich hudba je taková, ehm, definice postmodernosti. Možná se vám nebude zamlouvat celé album, ale songy jako Knights of Shame, našláplá Burn It Down, akustická Guilty Filthy Soul nebo úspěšný singl Sail stojí za poslech. A když nad tím tak přemýšlím, musím říct, že Megalitic Symphony patří k tomu lepšímu, co v nedávné době vzniklo.
Awolnation - Megalitic Symphony (Red Bull Records, 2011)
www.awolnationmusic.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.