Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 27.08.2013
Nápad organizovat český hudební festival v bohem zapomenutém regionu Banát na pomezí rumunských a srbských hranic zní zprvu jako absurdní vtip. Proč raději neudělat podobnou akci na „malebné“ letištní ploše za městem? Nemožné, Festival Banát totiž není anonymní monstrakce na zelené či betonové louce, ale neopakovatelný zážitek. „Exotické“ prostředí komunity českých krajanů v Rumunsku doplňuje kvalitní hudební dramaturgie pod patronátem Ondřeje Ježka, uznávané persony české nezávislé scény, a benefiční rozměr celého festivalu. Návštěvníci však nesmí zapomenout přibalit si benevolenci vůči pořadatelům – organizace v polních podmínkách se zákonitě nevyhne menším prohřeškům.
Celá Banátská odysea započala ve středu, kdy festivalové autobusy vyzvedly zástupy hudby chtivých fanoušků. Na palubě nechyběli ani vystupující hudebníci, kteří se se svou rolí poprali různorodě. Zdaleka nejdivočejší atmosféra byla v autobuse kyjovských Helemese – domácí kořalka tekla proudem a hrálo se až do brzkých ranních hodin. Naproti tomu pasažéři autobusu Vlasty Redla zůstali zklamaní, hlavní protagonista totiž nečekaně absentoval a do Banátu dorazil později po vlastní ose.
Po příjezdu k Dunaji následovalo zchlazení v evropském veletoku a úvodní lekce horské turistiky při šestikilometrovém pěším stoupání na místo konání. O nádherné přírodní scenérie nebyla nouze, první pohled na vesnici Eibentál však způsobil mnohým návštěvníkům kulturní šok – tvrdé životní podmínky, všudypřítomná chudoba a v neposlední řadě také absence výdobytků moderní společnosti (internet, telefonní signál či tekoucí voda). Krajané však neztrácejí čas nadáváním u piva, chybějící materiální hodnoty nahrazuje silná pospolitost a pro návštěvníky by udělali doslova první poslední. Obrázek dokonalé idyly tak kazilo pouze několik krajanů, kteří na místo bezděčné pohostinnosti razili tvrdě svůj byznys plán.
Areál festivalu, který se nacházel u lesa na horním konci vesnice, nabídl jedno útulné provizorní pódium a dostatek stánků s občerstvením za lidové ceny, žádné nervózní přebíhání mezi stagemi nehrozilo. Čtvrteční program odstartoval maskovaný kuchař Kittchen, který ukuchtil bohatou apokalyptickou atmosféru, nelze si však odpustit poznámku, že menu servírované za účasti Tomáše Neuwertha je naživo ještě výživnější. O chvíli později nastoupili Houpací koně, vynikající kytarovka s chytrými texty, která byla dlouhá léta neopodstatněně přehlížena domácí hudební scénou & fanoušky, si okamžitě získala přízeň zdejšího publika. Nic na tom nezměnilo, že většinu setu tvořily novinky z připravované podzimní desky v čele s naléhavou Desire City. Jirka Imlauf a spol. ukázali, jak vypadá vyzrálá kapela na vrcholu sil. Post hlavních hvězd večera připadl Wohnout a dle očekávání se dočkali bouřlivé reakce publika. Ať už si o jejich „kvalitách“ myslíte cokoliv, každý český festival potřebuje headlinera, který dokáže prodat své jméno a přilákat národ pivních pepíčků. V rámci doprovodného programu nabídl festival také ochotnické divadlo a projekce starých černobílých filmů v čele s King Kongem. Samozřejmostí byla povinná degustace místních kořalek.
V pátek, druhý festivalový den, se mnozí vypravili na půldenní výlet k Dunaji, což se silně odrazilo na návštěvnosti odpoledních koncertů. Nejvíc na to doplatili indiefolkoví Strangers in the City, kteří na poslední chvíli povýšili z řadových návštěvníků na regulérní vystupující. Ačkoliv jejich výkon srážely technické problémy (prasklé struny, stávkující kombo), hudební talent mladé dvojice se naplno prodral ven během přídavku The Room, nostalgickém odlesku teenage nevinnosti. Jedna z nadějí české alternativní scény, která poroste s každým dalším koncertem. Zamyšlenou melancholii Strangers in the City poté rozbili punkoví showmani Papír Sklo Plasty s ambicí rozhýbat strnulé obecenstvo. Umění? Kdeže, zábavná výplň pro festivalové odpoledne.
Za soumraku předvedli Nylon Jail další sebevědomý výkon, kdy se nenechali rozhodit ani krátkým hracím časem a slabším zvukem. Navíc bez rozpaků vypustili svou nejznámější skladbu One Word a vsadili na rychlejší úderné skladby. Frontman Jiří Jirák tentokrát neexhiboval jako na nedávné Besedě u Bigbítu, přesto s přehledem zvítězil v pomyslné soutěži o nejlepšího frontmana festivalu. Pohodovou atmosféru pod pódiem ještě více podtrhl jeden z fanoušků, který Nylon Jail „předehrával“ skladby na foukací harmoniku. Další z headlinerů Vlasta Redl přijel do Banátu s mistrně sehranou partou doprovodných muzikantů, kteří se neohlíželi na žánrová pravidla. Na druhou stranu fanoušci sólového písničkářství Vlasty Redla odcházeli po koncertu rozpačití, neboť Redl byl výrazně upozaděn svou vlastní kapelou.
V průběhu večera narůstalo zpoždění jednotlivých vystoupení a část návštěvníků odpadla vlivem alkoholu, únavy či chladného počasí. Počkat si na vystoupení OTK se jako vždy vyplatilo. Dobře naložený Ondřej Ježek krátil zdlouhavou zvukovku mimoňskými vtipy, následně zjistil, že zapomněl své druhé kalhoty s trsátky, aby po dlouhém vybírání ze záplavy náhradních trsátek bylo „vše připraveno“ a rezignovaný zvukař zahlásil: „Já jsem úplně v prdeli, hrajte.“ Zvuk rozhodně nebyl ideální – zpěv utopený v hlukové stěně zefektované kytary, takže člověk se chytal pouze u známých klasik typu Krajina. Situaci naštěstí opět zachraňoval Ježek svými hláškami a do kolonky povolání si tak mohl připsat „profesionální bavič“.
Závěrečný festivalový den začal krajanským festivalem, kde se představilo několik místních lidových souborů. Bohužel výsledek působil spíše jako strojená vábnička pro turisty než spontánní představení, což ještě umocnil half-playback a šustění papíru s texty. Odpolední hudební program byl oproti předcházejícím dnům poněkud slabší, odpadnutí takových kapel jako Blue Effect nebo DVA se muselo projevit. Ideální příležitost pro další výlet po okolí – namátkou „romantický“ hřbitov na kopci nad vesnicí s úžasným výhledem na okolí nebo ruiny dolu Baia Nouă se silně rezonující atmosférou úpadku.
Bouřka, kterou Kittchen vyvolával svým čtvrtečním vystoupením, se nakonec opravdu dostavila, byť s dvoudenním zpožděním. Smršť blesků se postarala o dlouhý výpadek elektrického proudu a déšť následně zatopil aparaturu. Neuskutečnily se tak večerní koncerty kapel Už jsme doma, Liwid, Cháska a Ille. Naštěstí První hoře vrtochy počasí ustáli, spolu s několika různě posbíranými hudebníky se chopili akustických nástrojů a vděčné publikum bavili směsicí lidovek a známých coverů po zbytek večera. Kde jinde se to může stát než v Banátu?
Festival Banát se rozhodně nevyhnul nedostatkům s řadou zrušených vystoupení, ale je nutné vždy trvat na zažitých festivalových standardech? Hudební dobrodružství u krajanů v Rumunsku si žádalo obětovat své pohodlí a obrnit se benevolencí, kdo na tuto hru přistoupil, odvezl si jedinečný zážitek.
Festival Banát 2013
22. – 25. 8. 2013, Eibentál (ru)
foto © Vlastimil Vojáček
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.