Jakub Šilhavík | Články / Recenze | 18.11.2016
Když v roce 2013 Houpací koně vydali šestou řadovku Everest, dočkali se po letech dřiny v nahrávacím studiu a vymetání zapomenutých klubů konečně zaslouženého úspěchu. Nebyly to sice beznadějně vyprodané koncerty, jak se v posledních letech daří jesenickým Priessnitz, další tuzemské kapele se svébytnou lokální poetikou, ale o to kultovní ústecké formaci ani nikdy nešlo. Očekávání spojené s novinkou tak bylo logicky vyšší než kdy dřív... Houpací koně neponechali nic náhodě a dlouhé nahrávání v domovském Tajným studiu s nadsázkou přirovnávali ke vzniku klasické desky artrockových dinosaurů Pink Floyd.
Při poslechu se nelze ubránit vzpomínce na zástup rockových hrdinů minulosti, kteří pomalu odcházejí na druhý břeh, ale jejich odkaz nepřestává žít. Celé album otevírá a po dalších čtyřiceti intenzivních minutách opět uzavírá krátký instrumentální motiv, první regulérní skladbu Tesaři protíná sampl strojových úderů řemeslníků, tesklivé sólo na saxofon ve druhém singlu Mapa pro změnu připomene Bowieho působivé loučení se životem na albu Blackstar.
Mohutně vystavěný zvuk skladeb a puntičkářská produkce Honzy Brambůrka neubírají nic na dřívější naléhavosti. Stačí, aby charismatický frontman Jiří Imlauf v písni Kampus pronesl verše "Na ministerstvu pravdy zase lžou/ na ministerstvu lásky, tam se střílí" a barikády se rázem plní zástupy revolucionářů. Rostoucí tenze se za doprovodu piána na krátký okamžik zklidní a následně vše exploduje ve víru zkreslených kytar, ukázkový příklad nestárnoucího kouzla střídání hlasitých a tichých pasáží.
Kde jste mý přátelé dneska v noci? rozhodně není příjemnou deskou pro dlouhé podzimní večery v přítmí krbu, tíživá atmosféra se zarývá pod nehty jako mráz a její bezútěšnost evokuje současnou náladu ve společnosti, kdy většina lidí volí jednoduché řešení složitých problémů. I přes pochmurné vyznění alba a nespočet let odkroucených na hudební scéně působí Houpací koně stále stejně mladistvě a odhodlaně, jako by jejich kariéra teprve začínala a prali se doslova o holou existenci. Pozitivní roli v tom jistě hraje i nedávná změna v sestavě, kdy všestranný multiinstrumentalista Pavel Nepivoda nahradil dlouholetého parťáka Mílu Kolenatého, okamžitě se zapojil do tvůrčího procesu a výrazně se otiskl na klenutém filmovém zvuku písní 90 nebo Nečekat.
Houpací koně po zdolání Everestu nezamířili zpátky do základního tábora, naopak vystoupali do nekonečných výšek někam za horizont, kde vznikla jedna z nejlepších desek letošního roku. Zlatý časy nekončí.
Houpací koně - Kde jste mý přátelé dneska v noci? (Yannick South, 2016)
www.houpacikone.cz
foto © Adamson
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.