Full Moon stage on Colours I.

Celkem patnáct kapel a hudebníků přibývá do letošního programu festivalu Colours of Ostrava na Full Moon stage, která je stejně jako loni věnována nezávislým jménům současné hudební scény. „Žánrový rozptyl je ohromný, ale všechny spojuje jasný osobní názor a touha dělat hudbu svého srdce a hlavně po svém. Ať už jde o pop, elektroniku, rock'n'roll nebo třeba rap,“ říká dramaturg této scény Michal Pařízek. České a slovenské kapely na "naší" stagi, část první.

The Finally
Šumperská čtveřice The Finally charakterizuje svojí hudbu jako průsečík mezi The Jesus and Mary Chain a The Raveonettes, písně z debutu Big Love in a Small Town mohou svojí upřímností (a snad i naivitou) snadno připomenout The Velvet Underground. Album vyšlo v březnu letošního roku na labelu Drug Me Records, The Finally na něm přivítali spoustu hostů včetně Sonji La Petite a Hanka J. Manchiniho z Kill the Dandies!, Václava Havelky z Please The Trees nebo anglického písničkáře Darrena Evea. Zvonivé kytary jako ze 60. let se zde přirozeně střetávají s postpunkovými rytmy a křehkými retro motivy, které zvuk kapely v některých momentech posouvají třeba i k populárním The xx. Původně duo se s nahrávkou rozšířilo na kvarteto; dvě holky, dva kluci, jednoduše „ABBA model“, jak s lehkou nadsázkou říká samotná kapela. Navíc The Finally se na koncertech často u jednotlivých nástrojů střídají a slovo frontman je z kapelového slovníku vyřazeno.

Kouzlo The Finally je postaveno hlavně na přirozeném kontrastu dvou hlasů, v souvislosti s názvem alba by se mohlo zdát, že jde o téměř klasický model láskyplných vyznání, ale pravda je jinde. „Big Love in a Small Town je spíš ironie, narážka na maloměšťáctví, na to, jak je ‚těžký‘ být jinej na malým městě. Pink Glasses je zas o tom, jak se snažíme vidět svět líp, přes růžový brýle, ale zjišťujeme, že jsou nějaký rozbitý, protože se furt nic nelepší. To je asi těma Sudetama, tady jsou všichni často naštvaní a negativní. Samozřejmě v tom láska je, ale je to i o lži a o nepřístupnosti, i když se to po přečtení názvů songů nezdá,“ říká Jiří Giesl v rozhovoru pro Full Moon a bubeník Martin k tomu dodává: „Do Šumperka ani láska nechodí. Tohle album je i o tom, že jsme se muzikálně v tak malém městě našli a rozumíme si v tom, co děláme.“ The Finally se berou vážně, ale ne za každou cenu. Podobně příjemný a odlehčený pocit jde i z jejich hudby. Nadšení a charisma je cítit z každého tónu.

www.thefinally.bandcamp.com
www.facebook.com/thefinallyband

Kolowrat (SK)
Kolowrat patří mezi výrazná jména československé kytarové scény již téměř patnáct let. Během té doby vydali tři dlouhohrající alba, která na posluchače kladou vysoké nároky. Kapela vyžaduje velkou porci pozornosti. Přistoupit na jejich hru možná není zpočátku jednoduché, ale po proniknutí do jejich světa nastává o to výjimečnější zážitek. V písních ožívají nezvykle epické texty frontmana Rasťo Rusnáka, dramaticky vygradované kompozice dobře pasují k často velmi konkrétním příběhům. Každá píseň působí jako dokonale vytvarovaná a uzavřená miniatura, která připomene osobní zážitky. Podobně lze vnímat také jejich hudbu: jemné kytarové předivo na počátku skladeb nastaví základní platformu, která vrcholí ve stupňovaných nátlakových vlnách hlukových ploch.

V některých momentech připomenou The Cure (hlavně v období The Top), epické noiseové ataky vstávající z jemných kytarových tónů zase dávají vzpomenout na Ride nebo God Machine. Zvuk kapely často odlehčí občasné použití nečekaných nástrojů, například křídlovky na prozatím posledním albu, výtečně hodnocené kolekci Pobiť sa/Utiecť z loňského podzimu. Ta se objevila čtyři roky po úspěšném Slnko je vo věži, za který si skupina vysloužila hned tři nominace na Radio_Head Awards. Díky producentovi Eriku Horákovi ze skupiny Noisecuts se Kolowrat otevřeli jemné elektronice, která jejich zvuk zajímavě obohatila a možná i trochu zpřístupnila. Kolowrat se intenzitou a úderností nových skladeb najednou dostávají na podobnou úroveň jako mnohem slavnější skupiny The Notwist nebo Mogwai, stále ovšem zůstávají stejně skromní a přirození. To, co by jiní označovali jako prohlášení nebo minimálně postoj, Kolowrat říkají ve svých textech naprosto samozřejmě: „Nezáleží, do ktorých dverí si vkročil, koľko sľz ti prúdom premyje oči, to jediné, čo nesmie nikdy skončiť, je láska.“

www.kolowrat.sk
www.facebook.com/Kolowrat.sk

Kyklos Galaktikos
Nový trend, umělecká recese nebo pátá kolona domácí hiphopové scény? Kyklos Galaktikos v roce 2012, kdy vyšlo jejich debutové album, šokovali domácí hudební scénu. Album Osa dobra bylo totiž výjimečným manifestem, který přinesl jasný názor a barevný hudební doprovod, jaký lokální scéna nemapatuje. „Skladby drtí reprosoustavu nekompromisně, s elektrizujícím nadšením a bohatou paletou zvuků. Ostré pazvuky koketují s noisem a deformacemi hlasu, objevují se potutelné hrátky na prahu slyšitelnosti. Rozvíjí se tu hra se střihem a loopy i praskot vinylové desky, zároveň se balancuje na hraně melodických refrénů, z níž jste vždy smeteni ostrou dikcí až na samotné dno rytmiky. Zapomeňte ale na nějaký dunivý beat, naopak, rytmus pramení jakoby sám ze sebe. Pohyb hlavy nebude následovat chvění okenních tabulek, spíš resonanci hlasu,“ napsal Jakub Koumar na serveru fullmoonzine.cz.

Kyklos Galaktikos původně vznikli už v roce 2007, tehdy pouze jako otevřená platforma pro autorskou tvorbu. Hudební skupina začala pod stejným názvem působit až v roce 2011. Snad i proto byl jejich debut takovým překvapením – neměli téměř žádnou historii, Osa dobra byla jako blesk z čistého nebe. Bývají řazeni do hip hopu, ale svou výlučností a originalitou spíše atakují zdánlivě soukromý vesmír, který si na domácí scéně otevřeli WWW. Pokud bychom Kyklos Galaktikos měli k někomu přirovnat, tak právě skupina okolo Ondřeje Anděry aka Sifona je nejlepší, resp. jedinou možnou volbou. Oba kolektivy spojuje také výjimečná práce s vizuální stránkou konceptu: nedílnou součástí koncertů Kyklos Galaktikos je totiž VJing dua Suchý rejnok a light design Patrika Sedláka.

www.kyklosgalaktikos.cz
www.facebook.com/pages/Kyklos-Galaktikos

Les Homosexuels
Brněnské instrumentální duo představuje v lákavých fragmentech skladeb jemné ševelení elektronických beatů a přívětivé shoegazeové plochy, nonšalanci klasických italských softporno soundtracků rozkládá na prvočinitele a znovu je spojuje v podivně logicky navazujících řetězcích. Dvojice pan Brokolis a David Švihel vzkazuje: „Hudební gradace jsou vyčerpány, post-rock bídně hyne, stezka minimalisticky nekompromisních repetic nezná limity a naše cesta vede právě za ně!“ Chcete mluvit o domácím ekvivalentu výrazné moderní elektroniky, místních reprezentantech strohého minimalismu a nejvíc sexy kapelách v současném Brně? Pak rozhodně nemůžete vynechat Les Homosexuels, kteří místní scénu navíc díky vlastním promotérským aktivitám formují a drží pohromadě.

Rok 2014 začal pro Les Homosexuels dobře, dvojice se představila před podobně vyhraněnými formacemi Forest Swords (UK) a People of the North (USA). Záhy přišlo vydání kazety Špinavá hra spřízněné skupiny Tomáš Palucha, kde Les Homosexuels ve dvou skladbách hostují. V současnosti pracují na debutovém albu, které by se mělo objevit zkraje podzimu. Možná křehký a přitom jednoznačný přelom mezi létem a podzimem bude pro Les Homosexuels nejlepší dobou: niterné, neurčité skladby budou v tomto období znít nejsilněji. Citát, který nejlépe vystihuje jejich tvorbu, pochází z pera šéfredaktora serveru The Aardvark Viktora Paláka: „Na Les Homosexuels by se občas dalo docela dobře tančit, to by se ovšem u jejich hudby nesmělo tak krásně snít.“

www.soundcloud.com/leshomosexuels
www.facebook.com/lshmsxls