Heavy: Neurosis.

Heavy: Of unusually great force, amount, or degree. (Longman Dicitionary of Contemporary English, 1990)
Heavy: Neurosis. (Lucerna Music Bar, 2013)

Neurosis je slovo, co vydá za stovky řádek, psali pořadatelé. Měli pravdu, jen nedodali, že jsou to stovky řádek ve výkladovém slovníku. Neurosis kompletně redefinovali to, jak si představujeme těžkou hudbu. Ultimativní příliv pomalé energie bude Music Barem v pasáži Lucerna rezonovat ještě dlouho v následujících diskotékových dnech.

Předskokané Terra Tenebrosa ze Stockholmu zahalili pódium hustým kouřem a zpod clony promlouvali přes mystickou postavu kukačky – The Cuckoo. Nedalo se nevzpomenout na Portal a jejich na hlavě nasazené kukačkové hodiny. Zvláště když zvuková koule linoucí se z reproduktorů tvorbu australské „podpultovky“ nechtěně připomínala. Ambientní pasáže z The Tunnels byli upozaděny groovujícím post-metalem z novějšího The Purging. Mystická aura a hororová atmosféra vystrašily, ale stejně jak je zvykem u dobrých hororů, chcete si to pustit znovu.

Neurosis naživo pracují s napětím a vypjatou atmosférou. Žánr thriller. Jako když v temné místnosti otevřete dveře ven do slunečného odpoledne, po intrech v naprosté tmě následovaly celé písně v přímém světle, jako by nám chtěli ukázat, že se nehodlají schovávat. Ostatně mimo pěstěných vousů se dala obdivovat i kytarová akrobacie především Steva Von Tilleho. A když na začátku At the Well potichu, sám s kytarou zpíval „This is no soil to forgive, the blaze of a helios sky...“, čas se zastavil a sál zůstal viset na poslední slabice.

Nemá cenu zdůrazňovat, že kapela po tolika letech ví, co dělá, a u těžkopádných pasáží Times of Grace nezůstalo moc hlav nahoře. Nahoru, dolů. A hlavně pomalu. Nešlo se ubránit. Neurosis jsou zlá kapela. Připomínají tím Slayer a ani bubeník Jason Roeder si s Lombardem nezadá. Křišťálový zvuk dal vyniknout jeho práci i ve skladbách, v nichž se na desce spíš schová, jako je tomu u rituálního beatu Bleeding the Pigs. Skladby z novinky Honor Found in Decay si obecně vedly velmi dobře a byla jimi tvořena téměř polovina setlistu.

Většinu koncertu jsem stál přímo pod Noahem Landisem, ovládajícím klávesy a elektroniku, a nemohl jsem se ubránit pocitu, že jeho role v kapele alespoň naživo je minimálně sporná. Extaticky prožívat držení jediné klávesy by se dalo pochopit (být nahoře s Neurosis, tak bych prožíval i pouhé držení paličky), kontrolovat v polovině intra, která píseň bude následovat/už hraje, vzbuzuje otázky.

Čím delší songy, tím rychleji koncert ubíhá. Mnoho kapel nepřerušuje tok svého hudebního poselství zbytečnými řečmi mez písněmi. I u Neurosis outro střídá intro, ale nedočkáme se ani obligátního Thank you, good night. Není potřeba. Publikum ví, že Neurosis naplněný klub ocenili a statické napětí ve vzduchu taky. Bylo to heavy.