Hlasitěji, prosím (Tindersticks)

V roce 1993 by si nejspíše jen málokdo z účastníků koncertu Nicka Cavea v pražské Lucerně vsadil na to, že předkapela tehdy známá sotva na Britských ostrovech přečká tři dekády. Stalo se a pamětníkům toho posledního letního večera před podzimní rovnodenností je z dnešního pohledu možné závidět. Do vydání debutového alba tehdy partě kolem zpěváka a skladatele Stuarta A. Staplese přitom scházel necelý měsíc. A podzimní melancholie byla Tindersticks sudičkou. Kapela ustála náhlý úspěch i turbulentní devadesátá léta bez trapných skandálů, v novém miléniu osobní a tvůrčí neshody vyřešila částečnými personálními obměnami a jednotliví členové se snad preventivně před ponorkovou nemocí zabydleli na různých místech Evropy.

Tindersticks se po celou dobu dařilo udržet charakter kapely, které sluší komorní prostory a při svých dalších pražských zastávkách zakotvili v Divadle Archa. Loňský koncert však musel být odložen a s ním i celé turné k desce No Treasure But Hope, která vyšla v listopadu 2019. Staples ale neseděl doma u lahvinky Bordeaux se založenýma rukama. Začal psát nové písně a pracovat na starých nápadech, na které se dlouho nedostávalo. Jak to okolnosti umožnily, přijeli za ním do jeho studia Le Chien Chanceux ve francouzském Limousin na letní dovolenou i spoluhráči z kapely. Při poslechu nové, třinácté desky Distractions je slyšet, že nezaháleli.

Album otevírá singl Man Alone (Canʼt Stop the Fadinʼ) a je to neskutečná jízda, nejen na zadní sedačce taxíku nočním Londýnem, jak ilustruje videoklip. Jedenáctiminutová skladba je postavená na výrazné basové lince a repeticích, kdy mantrické odříkávání jemně zastřeného Staplesova barytonu je místy zesíleno efekty. Tindersticks hned v úvodu koketují s elektronikou a rozehrají natolik hypnotickou a pohlcující hru, že posluchače vytrhne z prostředí, kde právě prodlévá, což bude nejspíše pohodlné sofa nebo ušák. Extáze vyvolaná legálními prostředky bez kocoviny a zdravotních následků z dlouhodobého a opakovaného užívání.

S následující I Imagine You přichází výrazné zklidnění. Staplesův hlas se ztiší do šeptaného recitativu a posluchač nachází onu pohovku pod zadkem a s tím také jistotu, že poslouchá opravdu Tindersticks. Zpěv, který zazní jen u dvou veršů, působí jako samotná esence touhy při vzájemném odloučení. Následují tři coververze. A Man Needs a Maid je klasikou od Neila Younga z roku 1971. Verše „To give a love, you gotta live a love, To give a love, you gotta be part of´“ nestárnou a jejich platnost je nadčasová. Když při nich Staplesův vokál doprovodí hlas Giny Foster, zpěvačky, která už s Tindersticks v minulosti několikrát spolupracovala, jsou všechny ingredience dokonale sladěny. Tuhle píseň musíte promilovat a starý kocour Neil může spokojeně vrnět.

Z roku 1971 je i druhý cover, píseň Lady with the Braid od Dory Previn. V tomto případě je interpretace dobře odvedenou řemeslnou prací. U Tindersticks se ovšem vždy jednalo o umělecké řemeslo, takže i případné známky rutiny jim lze odpustit. Poslední z coververzí překvapí samotnou volbou písně Youʼll Have to Scream Louder od post-punkových Television Personalities z roku 1984. Za textem písně tehdy stála nasranost vůči rasové a genderové nerovnosti a politice Margaret Thatcherové a nebylo zapotřebí používat básnických metafor. Staples, který tehdy ve svých devatenácti letech píseň přijal bez výhrad za svou, ji pod vlivem událostí z jara roku 2020 shledal opět jako velmi aktuální a nemohl si pomoci, aby se ze svého vzteku i ve svých pětapadesáti také nevykřičel. „Youʼll have to scream louder, because no one is listening!“ Takový apel zní od Tindersticks nečekaně, o to naléhavěji. Klidně hlasitěji, prosím!

Závěrečné dvě skladby jsou již z repertoáru kapely. Tue-moi je vzpomínkou na oběti masakru v pařížském klubu Bataclan, kde Tindersticks sami několikrát vystupovali. Tragická událost z listopadu 2015 je natolik silným tématem, že si francouzsky zpívaná píseň vystačí jen s doprovodem klavíru. Skladba The Bough Bends pak desku uzavírá. Píseň graduje z mírného tempa v drásavé hřmění hudebních nástrojů a vrstvení Staplesova hlasu, který přemítá nad starými láskami a ztracenými příležitostmi. Vidět, kým jsme mohli být, může bolet. Nakonec nezbývá, než se s tím vším smířit a odpustit sám sobě. Silný závěr.

Pojmenování desky Distractions je výstižné. Skutečně působí jako rozptýlení pro kapelu, která namísto přerušeného turné vystřídala koncertní pódia za domácí studio. Je to album plné zkoušení, hledání, osahávání a nakonec i úspěšného nalézání. Nechybí ani ohlédnutí zpět. Na druhou stranu i přesto, že na desce nechybí skvělé nápady a výrazné písně, postrádá pomyslnou Ariadninu nit, která by posluchače nahrávkou provedla. Ne že by později posluchač jednotlivé písně přeskakoval, spíše hrozí, že si bude některé vyzobávat a vracet se k nim. Ucelenost, která byla pro předchozí nahrávky Tindersticks charakteristická, schází. To je jen drobnou vadou na kráse. Na vystoupení v Arše, které je přesunuté na 15. července, mohou být vedle starších písní ty nové vrcholy večera. Plánovaný koncert už nejspíše nebude tak pamětihodný jako ten z roku 1993, ale na to začít si s Tindersticks není nikdy pozdě. A určitě to nebude jen letní románek. Bude to láska, která vydrží až do podzimu.