Konec začátku nebo začátek konce? (Black Sabbath)

Čas od času k nám přijedou legendy a všem visí na rtech jediná otázka: stojí to i po těch letech za to? Black Sabbath sice nepřijeli v původní sestavě, ale takoví Deep Purple jsou na tom s autenticitou hůře. Relativně komorní výprava a velmi dobře přijaté album 13 naznačovaly, že to kapela může myslet upřímně a jejich koncert nebude jen nostalgickou plačkou die-hard fanoušků pokročilého věku.

Pečlivě zvolená předkapela vlasáčů Uncle Acid and The Deadbeats nemohla čekat od publika zázraky, přesto doufám, že svým podladěným stoner rockem alespoň pár lidí oslovila. Říct, že jejich hudba je pouze kopie headlinerů, je prvoplánové. Teprve čtyři roky stará skupina z Cambridge vnáší do groovujícího blues prvky psychedelie a hlavně hlasem Uncle Acida posouvá zážitek dále, až někam do šedesátek. (Pro (ne)falšované retro si přijeďte v dubnu do Prahy, stojí to za to.)

Oh lord yeah! Sirény, čarodějnice a bomby, Black Sabbath začali jak jinak než War Pigs. Skvělý zvuk setřel alespoň jednu položku z tabule nejistot a co se Ozzyho zpěvu týče, pořád zpívá míň falešně než obecenstvo... takže asi ok. Přehlídka agresivních monstrózních riffů, za něž by spoustu kapel obětovalo basáka, pokračovala přes známé, víc známé a ještě známější hity, což už na reunionových tour tak nějak bývá. Jenže Black Sabbath se nebáli zařadit skladby z nového alba 13 (vážně se není za co stydět) a zvláště song God Is Dead? je temná facka vmetená do tváře všem, kteří tvrdí, že by pánové měli končit. Člověk by řekl, že stačí podladit o půltón, hrát v mollu a ono to bude znít podobně, ale tak to není. Rukopis Black Sabbath je jasně čitelný pro posluchače, ale zároveň naprosto nečitelný pro jakéhokoliv napodobitele.

Nově najatý bicák Tommy Clufetos je plný energie a vyloženě si užívá faktu, že může jet tour s takovouto legendou. Bohužel právě jeho neuvěřitelně natahované, rytmicky nepříliš zajímavé sólo v Rat Salad se stalo tím nejnudnějším momentem koncertu a přál jsem si, aby „smluvní neshody“ s Billem Wardem nenastaly. Chápu, že zbytek kapely potřebuje nabrat síly, ale upřímně bych se raději díval na dokumentární film o počátku jejich kariéry. Místo něj se v průběhu koncertu na plátnech objevovaly více či méně kontroverzní a spíše méně než více související samply z filmů, porna, psychedelické cosi, dívka se zašitými ústy a papež Benedikt. Ze skladby Fairies Wear Boots se tím pádem stala spíš Blues and Boobs, ale nikdo si nestěžoval.

Sabbath Bloody Sabbath je snad jediná opravdová hymna kapely, která nezazněla, ale základní riff alespoň uvozoval Paranoid v přídavku. Black Sabbath dělali chyby a smáli se na sebe, když je udělali, snažili se, možná až moc, ale nezklamali. Určitě je to začátek konce - nepředpokládám, že by nastala další dlouhá etapa, ale i epilogy mají svůj význam a smysl. A čtrnáctka je taky hezké číslo, uvidíme. Pochyby ve mně zůstaly pouze při přehnaně opakovaném pokřiku pětašedesátiletého Ozzyho: I can’t hear you! Něco mi říká, že problém nebyl na naší straně zvukovodu.