Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Reporty | 31.08.2021
Dietrich Brüggemann byl jednou z největších režijních hvězd letošní karlovarské hlavní soutěže. Za svou výbornou Křížovou cestu si spolu se svou sestrou Annou odnesl z Berlinale v roce 2014 Stříbrného medvěda za nejlepší scénář. Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.
VERONIKA: Přestože synopse filmu může vyvolat očekávání vztahového dramatu nebo romantické hořkosladké komedie, Brüggeman se tu projevuje jako Brechtův dědic a nabízí nám čtrnáct kapitol plných zcizovacích efektů a sarkastického humoru. Což ale neznamená, že by tu nebylo místo pro diváckou empatii. Ostatně kdo z nás někdy nebojoval se snahou splnit očekávání okolí, případně se nějak popasovat s kritickým pohledem „anonymního a neviditelného” davu.
VIKTOR: Brüggemann měl ve Varech i svůj předchozí film, pankáčskou feérii Heil, která překvapila nejen ty, kteří oceňovali jeho střídmý debut. K tomu se teď stylově vrátil v podobě staticky snímaných výjevů, které však obohacuje humor jeho druhého filmu. Protagonisté partnerského portrétu se zde objevují v tu přesnějších, tu méně přesných momentkách, ve kterých si Brüggemann pohrává se zásadními tématy vztahů a rodičovství. V jeho filmu najdeme stopy štiplavého pozorovatelství a cynismu Rubena Östlunda, scénické kompozice a minimalistický humor Roye Anderssona, ale i neprávem zapadnuvší podobenství Echo od islandského režiséra Rúnara Rúnarssona.
VERONIKA: Když už jsme u toho srovnávání, nedá mi to nezmínit jiný ve Varech uváděný film, totiž Nejhoršího člověka na světě od „toho druhého Triera”. Jejich frapantní podobnost by vynikla, i kdybych je neviděla jen den po sobě. Oba filmy řeší podobnou partnerskou situaci a podobné problémy, hrdiny obou jsou třicátníci a čtyřicátníci, kteří musí nějak dostát očekávání okolí, zvládnout partnerský život a ještě u toho nějak zůstat věrní sami sobě. To by samo o sobě ještě nebylo překvapivé, když jsou oba režiséři téměř stejně staří. Nicméně oba filmy jsou vyprávěny v kapitolách, v obou najdeme zcizovací efekty, sarkasmus, oba působí svěže a svižně. Oba by se daly popsat jako deziluzivní romantické komedie. Ovšem tam, kde je Trier nakonec smířlivý, kde umožní divákovi trochu se dojmout, uklidnit a spolu s hlavní hrdinkou prožít katarzi a vyjít z ní s pocitem, že našla samu sebe, sourozenci Brüggemanovi s blížícím se koncem přidávají humoru na drsnosti a absurditě, přičemž diváka nechají naplno zažít pocit, že hlavní hrdinové vlastní hloupostí přišli o něco hrozně krásného. Ukázat na konci filmu o rozpadu partnerství moment, který oba hrdinové shodně považovali za ten nejkrásnější, funguje jako tečka, která vám vyrazí dech. Jako rána na solar.
VIKTOR: Mám rád, když filmy skončí pointou nebo scénou, kterou si zapamatuju - a není to snadná disciplína. Tady se podařilo partnerskou tragikomedii zarámovat ne snad úplně překvapivě, ale jinak účelně a smysluplně. Ne! je svého druhu herbář partnerského života, kronika, která možná spěje k dočasnému finále. Pokud ve Varech připomínal Šimon Holý, že jeho film Zrcadla ve tmě nejsou nejlepším návodem, jak ven z partnerské krize, o Brüggemannově filmu to platí dvojnásob. Na druhou stranu - právě hlasité vyřčení nepříjemných pravd může mít ten žádoucí očistný efekt.
VERONIKA: Ne! jako návod, čemu se v partnerském životě vyhnout? To by šlo. Zároveň jde ale i o formálně zajímavý film s přesnými hereckými výkony, výborně napsanými dialogy a humorem, který mi připomněl ty nejlepší momenty Toniho Erdmanna od Maren Ade. Takže pokud jde o letošní hlavní soutěž, já jsem zatím tým Ne!
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.