Měřit neměřitelné (Básně SK/CZ 2017)

Sborník nejlepších prací 7. ročníku literární soutěže jednoduše nazvaný Básně SK/CZ 2017 zaznamenal novou kapitolu dosavadní existence. V minulém roce se totiž Literarnyklub.sk společně s nakladatelstvím Fra a časopisem Psí víno dohodly na tom, že se soutěže nově mohou zúčastnit nejen slovenští, ale také čeští autoři.

Na úvod k mimoliterárním okolnostem knihy. Její zařazení do kategorie soutěže může u čtenářů vyvolat jistou dávku znepokojení. V doprovodném textu sbírky, podobně jak už je dobrým zvykem u zaběhnuté tuzemské antologie Nejlepší české básně, se předseda poroty Michal Habaj (v porotě vedle něho dále usedl Jakub Řehák a Peter Milčák) vykrucuje z jakéhokoliv nároku na jednotnou objektivitu výsledného rozhodnutí: „Rád bych poprosil autory a autorku, jejichž práce se probojovaly do sborníku vítězných prací, aby tomuto faktu nepřipisovali velkou vážnost,“ uvádí Habaj. Ve zkratce dále přirovnává soutěž k loterii, ve které musíte mít štěstí, a sděluje, že jeho soukromá finální desítka vybraných básníků by vypadala jinak. I tak je ale dle něho výsledné skóre zdařilé a ve sborníku se shledáme s velmi kvalitní, ne-li tou nejkvalitnější českou a slovenskou poezií. Klasické schizma – autoři sborníku ví, že nemohou být objektivní, ale přesto se o to paradoxně skrze svou subjektivitu pokouší.

Není zde cílem analyzovat individuální vkus arbitrů (což by ale vůbec nebylo od věci, jelikož např. Řehák zveřejnil v roce 2014 v Hostu článek Solidarita v teráriu, kde rovněž formuloval vlastní teze „nejvýraznější české poezie“), ani hodnotit marketingový potenciál sborníku. Je ale jasné, že při výběru museli být opomenuti ti autoři, kteří nemají ambice vyhrávat a kteří poezii nepovažují za novodobou „ligu mistrů“. Výsledný vzorek je tedy v kontextu celkového literárního pole vzorkem částečným a o kvalitě současné a slovenské poezie příliš nevypovídá. Na druhou stranu i takto „násilně“ vygenerovaný obsah sborníku může poezii pomoci tím, že se zvýší prodejnost sbírek zařazených autorů, že se poukáže na doposud nepříliš známá jména nebo se rozvíří literární diskuze o smyslu podobných projektů.

Porota z 624 anonymních příspěvků nakonec vybrala 10 „nejlepších“ textů. Pořadatelé soutěže k nim pak přiřadili autorská jména. První místo obsadila česká básnířka Simona Racková, která minulý rok vydala oceňovanou sbírku Zatímco hlídací psi spí. Porotci ve sborníku sice neuvedli, proč tak učinili, ale zřejmě je oslovila drásavě intimní lyrika, skrze niž autorka intenzivně prožívá vlastní ženskou roli. O druhé místo se pak společně podělil slovenský básník Marián Milčák s českým básníkem Petrem Mezihorákem, jehož zkratkovitá, ale zároveň všeříkající báseň, inspirovaná filozofickým konceptem Emmanuela Lévinase Poslouchám, mě z celého sborníku oslovila asi nejvíc: „Velké příběhy. / Vždy jen v pár slovech. / Rakovina, rozvod, dluhy. / Slovo nikdy nebylo tělo. Slovo stejně jako já, vzniká v setkání tváří v tvář. / Slovo je důkaz mé zodpovědnosti.“ Dalších sedm básníků, kteří se vešli do sborníku již bez uvedeného umístění, byli Marek Grajciar, Martin Melicherčík a Martin Vlado, Matěj Lipavský, Jan Těsnohlídek, Pavel Jonák a Jakub Pecháček. Výběr dal prostor odlišným poetikám, jejichž rozpětí sahá od angažovaně generační výpovědi Těsnohlídka po samotářsky zkratkovitý projev Vlada. Na co je ale třeba upozornit, je to, že Jakub Pecháček ve skutečnosti není autorem zařazených textů. Pravdivé je pouze jeho foto a přiložený medailonek. Nejmenovanému básníkovi (zvídavý čtenář ať zapátrá) se tak zaprvé povedl dokonalý vtip a zadruhé celou soutěž jaksi odlehčil. Básníkovo gesto navíc lze považovat za úsměvné poststrukturalistické přitakání tomu, že autor je už přeci dávno mrtev.

Je otázkou, jak se bude sborník Básně SK/CZ vyvíjet nadále a zda bude po boku každoročního svazku Nejlepších českých básní utvářet určitý kánon „best of“ současné české i slovenské poezie. Rovněž je otázka, kolik ještě budeme takových projektů potřebovat, abychom měřili nezměřitelné. Pravá podstata a smysl poezie existuje, ale ne v soutěžích.