Michael Gira aka Full Moon in Our Head

Michael Gira je kapelník a dirigent, písničkář i rocková hvězda v jedné osobě. Vybudoval se kolem něj kult osobnosti, který je v současném toku menších hudebních proudů prakticky nesrovnatelný. A Swans jsou Led Zeppelin pro děti odkojené Pitchforkem.

Ano, možná na vás vytáhne péro a pleskne vás přes obličej, taky vám ale dost možná jen koupí pivo a bude si s vámi chtít popovídat o tom, jak strašné je zklamat hodnou holku. O tom, jak jednou ve svojí oblíbený hospodě potkal mladou svobodnou matku, která tam makala po večerech, aby svým dvěma dětem mohla dát najíst, a on tam pak za ní každý večer chodil, jen aby jí mohl nechat dýško. Napsal sice Konzumenta, o čtyři roky později ale na první desce The Angels of Light vyšel Song for My Father. Černá a bílá se v jeho osobě slévají do téměř dokonalé šedé.

Podobné je to s celou tvorbou Swans. Nadužívané slovo industriál se na ně nalepilo v devadesátých letech stejně nepochopitelně jako třeba na Nine Inch Nails nebo Godflesh a tato nálepka na nich zůstala i dávno po tom, co s ní neměli už ani náznak společných prvků a naživo nabízeli první prototyp post-rocku. Gira neuznává pevnou, otrocky nazkoušenou a nahranou strukturu skladeb, na koncertě byste se svého oblíbeného tracku z alba nedočkali. Místo toho dostanete dokonale zorchestrované představení, ve kterém se jediný úder do činelu neobejde bez schválení od mistra a motivy a nálady z desek se během desetiminut mění v biblická monstra. Ta milionkrát omílaná hlasitost je už pak vlastně jen zanedbatelným prvkem.

Tohle všechno zní zatím k posrání vážně, ale náklonnost posluchačů si Swans získavají především tím, že po nich nechtějí nic zadarmo. Jejich koncerty trvají místy přes tři hodiny, před i po nich si s vámi rádi popovídají, jsou bezprostřední, mají smysl pro humor a neberou se moc vážně. Nahrávání alb financují vydáváním speciálních edicí živáků s osobitou přidanou hodnotou – kresbou, věnováním, podpisem. Gira chytře pochopil, že cesta menšího labelu jako Young God dnes už vede jenom přes konstantní koncertování a z desek se pomalu stává veřejný majetek.

Ať už dobrovolně nebo ne, přizpůsobil se tomu.

83-86
Období tvorby na přelomu poloviny osmdesátých let můžeme považovat za nejbrutálnější, za hudebně ale také nejméně zajímavé a rozmanité. Konstrukci většiny songů tvoří bicí smyčka, sekající (bas)kytary a spíše než zpěv pronášená hesla. Gira byl v textech posedlý kulturou peněz, konzumem a submisivitou, agitace, ač ne prvoplánová, mu však sedla mnohem méně než pozdější témata. Přesto se tohle období nedá zcela přejít – pro kapelu bylo z hlediska osobnosti formativní a základní prvky jako nekompromisnost materiálu i živé prezentace už zůstaly. V kontextu pozdějších děl mají ovšem první čtyři alba spíš hodnotu gesta, které lidem jako Justin K. Broadrick (Jesu, Techno Animal) naznačilo, že hudba se může zcela oprostit od stylu jako takového.

87-92
Zlomem pro další produkci byla deska Children of God, na které poprvé dostala větší prostor Jarboe. Viditelná je téměř rovná čára mezi dosavadním zvukem a věcmi vydanými v devadesatých letech. V podstatě zaměnitelným projektem je v této době vedlejšák Giry a Jarboe nazvaný World of Skin, od kterého pochází i vynikající cover I Wanna Be Your Dog od The Stooges. V rámci turné v roce 1988 Swans poprvé zavítali do Brna a Prahy.

Další album The Burning World je už naprostým odklonem od předešlých postupů a zároveň jediným releasem na velkém labelu – komerčně to byl propadák a sám Gira ho nesnáší. Spojení s producentem Billem Laswellem, jinak především jazzovým hudebníkem, je poněkud zvláštní a podobně surrealisticky působí i výskyt Swans na Readingu 89. Album by klidně mohlo díky svému folkovému charakteru vyjít o deset let později pod The Angels of Light. Závěrečný God Damn the Sun, subjektivně nejsilnější song, později zcoverali The Dresden Dolls.

Následující alba White Light from the Mouth of Infinity a Love of Life tvoří zvukově i výtvarně jeden koncept, současně se dají pomalu spojovat i se současnou tvorbou, obzvláště z hlediska využití opravdu rozsáhlé instrumentace a hostujících hudebníků, především Foetuse, který vypomohl na White Light s produkcí.

Jedná se o často přehlížené desky, dnes na nosiči prakticky nesehnatelné, které ale úspěšně pokračují ve folkovém trendu zavedeném na The Burning World a pořád víc a víc odhalují Girovu zálibu v samplování.

95-98
Asi by se dalo říct, že plamen je vždy nejjasnější před zhasnutím, já to ale neřeknu. Swans vydali nejsilnější alba před dlouhou, dvanáctiletou pauzou. Prvním z nich je The Great Annihilator, které tvoří zvukově nejsourodější a nejpropracovanější nahrávku jejich tvorby. Podstatná část materiálu se dočkala živé podoby a následně se objevila na Swans Are Dead (ale o tom později). Gira se mírně odklonil od folkových tendencí, aby se od nich na Soundtracks for the Blind, na svém opus magnum, téměř úplně odpoutal.

Dvoudiskový, skoro dvouapůlhodinový behemoth Soundtracks for the Blind je čirá zvuková onanie. Skládá se z ploch, živých nahrávek i mixu obojího, a ačkoliv by to měla být logicky neuvěřitelná nuda, vychází mi jako to nejchytlavější z první epochy Swans. Jestli se u Swans dá o chytlavosti vůbec mluvit.

Gira se tu naprosto oddal zvukovým experimentům a vyhrávkám, poslepoval útržky ze šuplíku a vytvořil si svoje Frakensteinovo monstrum. Poslouchatelné věci jsou nám dávkovány střídmě a v nánosech textur si většinou až po několikátém poslechu uvědomíte, že to, co jste považovali jen za hluk, je v celkovém kontextu vlastně celkem příjemná věc.

Nedoceněný by neměl zůstat ani poměrně novátorský přístup k samotné produkci, Gira totiž celé album zpracoval na svém PC, což v té době nebylo zcela obvyklé, a při tehdejších možnostech osobních počítačů v oblasti editace zvuku si umím představit, že to mohlo být i poměrně bolestivé.

Milou tečkou za původní existencí kapely je live release Swans Are Dead, kde se kromě nahrávek například z Amsterdamu nebo NYC údajně nachází i záznam z Prahy. Skladby dosahují průměrné délky patnácti minut a emocionálně jsou i ve zprostředkované podobě naprosto vyčerpávající; o tom, že často předčí původní verze, ani nemluvě.

99-07
Po potopení Swans Gira založil The Angels of Light, z mnoha hledisek stejně silný projekt. Vrací se k folkovému zvuku některých desek Swans a klade, dle vlastních slov, mnohem větší důraz na texty i klasičtější aranžmá.

Z tohoto období by se dala za orientační body vzít alba New Mother, How I Loved You a We Are Him. Čím dále se pohybujeme po ose, tím více se dostáváme k současným Swans – We Are Him funguje jako prequel k My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky.

How I Loved You je z celé diskografie Angels of Light asi nejosobitější nahrávkou, především díky baskytaristce Daně Schechter (Bee and Flower), která svými doprovodnými vokály dává vzpomenout na Jarboe.

První New Mother se pak tváří, jako kdyby několik posledních alb Swans neexistovalo, a plynule navazuje na první polovinu devadesátých let, tedy Girovy první folkové experimenty. Občas si vystačí jen s akustickou kytarou a hlasem, jindy zase zapojuje nejrůznější cinkátka a jednoduché bicí. Texty jsou snad nejintrovertnější z celé jeho tvorby.

Podobnost a návaznost na Swans, ať už minulé nebo současné, se dá přisoudit i tomu, že právě na AoL začal Gira spolupracovat s Thorem Harrisem nebo Christophem Hahnem, kteří se posléze přidali i k reformované kapele.

10-?
Předvojem prvního alba Swans po dvanácti letech se stala Girova sólovka I Am Not Insane, která obsahuje hrubé náčrtky chystaných skladeb a drobné odchylky v textech od finálních verzí. Prodejem se financovalo nahrávání My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, kde se kromě zmíněných kolaborantů The Angels of Light objevili bývalí členové Norman Westberg, nazývaný Clint Eastwood elektrické kytary, a Phil Puleo, který se Swans odbubnoval poslední turné v roce 1997, ale především hrál v kultovce Cop Shoot Cop. Sestavu ještě doplnil prakticky neznámý basák Chris Pravdica.

Deska nabídla skvělou kombinaci Girových písničkářských tendencí a sonické výbuchy živých Swans z devadesatých let, plus opravdu monstrózní rytmickou sekci. Mezi hosty vyniká Devendra Banhart, který s Girovou dcerou nazpíval vokál pro You Fucking People Make Me Sick.

V roce 2011 začalo turné, které vlastně dosud trvá a v rámci kterého se k nám Swans tento týden podívají už počtvrté. Z něj vyšlo živé album s komicky dlouhým názvem We Rose from Your Bed with the Sun in Our Head, které, podobně jako I Am Not Insane, sloužilo k zafinancování zatím poslední desky The Seer – ta vyšla loni, kritici i fanoušci si ji zamilovali a objevila se asi v milionu výročních žebříčků. Podílela se na ni také Jarboe, Ben Frost nebo Karen O z Yeah Yeah Yeahs. Je skvělé a trvá dvě hodiny.