Mono jako mořská bríza kolem hlavní plachty

Tak jo, koupit si lístky za patnáct stovek, aby vám pak celá aréna oznámila, že taky umí slova vašich oblíbenejch písniček? Tím záliba končí. Aspoň u mě. Zajdeme si na post-rock a je to bez keců. Sami japonští Mono označení postrocková banda neberou. Takže se nebudeme vnucovat. Přijedou nám ukázat novou, v pořadí šestou studiovou desku a taky, jak to uměj s publikem, ač beze slova. (Prý to umí skoro, skoro nejlíp.)

Procestovat naději ve větru a dešti snů? Poznat lehkost štěstí a klid moře? Milovat rodiče a bratry? Čím vším Mono zacloumají. Zářijová deska For My Parents, prezentovaná jako vyjádření díků rodinám, dodá dostatek euforie přečkat a zároveň řekne proč. Žádný žvástavý zvratky valící se kolem. Je tu energie cesty kolem světa. Najít svůj cíl a vědět, kdy stát. Vrátit se a mít důvod. Dočkat se konce. Co si k tomu přát?

Po pár letech opustili spolupráci se Stevem Albinim, tentokrát je kočíroval Henry Hirsch. Spolu s Worldless Music Orchestra, kteří se objevili již na albu Holy Ground. Nevidíme krok dopředu, ani zpátky, stojíme tam, kde poslední tři alba. Alba, která dokázala, že Mono patří k těm na přídi parníku uprostřed ledovýho oceánu. Nynější oceán má hloubku a drží si svou těžkost. Takový pocit dává Legend – úvodní skladba. Naopak Nostalgia, nejlepší příspěvek pětikouskové desky, uklidní a obejme.

Mono jsou již od počátků (1999) známí dynamikou a bezchybnými kytarovými riffy. Perfektní technika vládne i novému albu. Chvílemi se zdá, že víc síly má orchestr a čtveřice hudebníků je tak trochu upozaděna. Kdo nechce být se svou hlavou, ten ať neposlouchá. Jako vždy je tu naléhavost vlastního rozhodnutí, vědět, kam se hlava skloní. Kdo nevidí přístav, nemusí zoufat, Unseen Harbor, existuje vůbec?

A můžeme vůbec snít, když i Odyssea stejně jednou skončí? Milosrdná melodie čtvrté skladby nechá proudit touhu jako mořská bríza kolem hlavní plachty. Čistota a jednoduchost, linie hladká. Má čistota nárok dráždit, nechat tápat a klást otázky? Bez bolesti není prožitku, láká odpověď.

Nevidím místo pro vztek a zlobu, hloubat je údělem náročných. Odměnou je nadhled. Schopnost věřit. Poznání je závěr cesty. Kdo říká, že je daleká? Nová deska dodá námět, proč jít dál a bez obav. Zobrazí lyriku nové doby a dynamicky vlaje. Bez pádu a nostalgie. Tady sentimentalita nebolí a dává rozhled. Je tu smysl díků, všichni přeci milujeme. Každý mýtus dává směr a cílem je jít spolu. Najít vlastní Quiet Place.

Jeden si najde, co hledá. Ale pro mě jsou nový Mono odrazem k lepšímu. Dokonale vyvážená schopnost vnímat, co provází dnešek, s dávkou naděje pro to, co přijde. Ať je to temný, jak chce. Neváhala bych dát zapomenout Praze a vyrazila na Dobešku za světem.