Please The Trees: Mystika, nože, les a rozdrbaný hadry

Třetí díl seriálu o vizuální prezentaci české klubové scény, tentokrát s Václavem Havelkou III, frontmanem kytarových mystiků Please The Trees. O kovbojské image, lesní magii, českém výtvarném umění a sázce na atmosféru.

V rozhovoru pro Fashionbook jsem četl, že „band (Please the Trees – pozn. red.) připomíná skupinu nadšených honáků z filmu s Johnem Waynem: The Cowboys“. Jak se stavíš ke škatulkám, které tvou kapelu zákonitě spojují s kovbojskou image?
Kovbojská romantika a estetika je mi blízká. V tomhle případě je to trefný, ale svou image na tom nestavíme, nepřemýšlím o tom tak, že to má nějaký hranice. Necítím se jako správňák, hodnej kluk. Nechci se za každou cenu všem líbit, někoho zachraňovat a je mi docela jedno, co si o mě kdo myslí. My nejsme Rychlý šípy, ale spíš Bratrstvo kočičí pracky. Hadry spíš ošuntělý, rozdrbaný, jíme, spíme, mejeme se, když je čas. Na prohlížení se v zrcadle není čas ani chuť, a když by mělo dojít na zbraně, byly by to spíš nože než kolty.

Ve stejném rozhovoru na otázku, proč je tvá image „něco mezi zálesákem a kovbojem“, odpovídáš, že „je to přirozené, žádná vykonstruovaná image někde v reklamce“. Dá se v případě Please The Trees mluvit o něčem jako budování image, nebo je to spontánní věc?
Stejně jako s hudbou jde o přirozenou, nevykonstruovanou věc, která ale podle mého/našeho vkusu musí mít estetickou úroveň. V mém případě se to naplno prolíná s osobním životem. Na koncert si maximálně měníme košile, protože po koncertě jsou propocený.

Je podle tebe špatně, pokud se nějaká kapela na koncerty a pro veškeré promo stylizuje radikálně jinak, než tomu je v civilu?
Mně jakýkoli stylizování nevoní, mně se líbí koncept, kdy dotyčný žije svojí věcí a prolíná se to na všech úrovních od hudby přes vizuál až do osobního života. Umělec sám je umělecký dílo. Pro mě to není koníček nebo zábava. Nechodím do práce, abych o víkendech hrál a pak zkoušel s kapelou. Na druhou stranu se mi hodně líbí koncept kapel postavený na anonymní identitě, jako Lvmen, Sun City Girls nebo kolektiv Goat.

Na všech promofotkách jsou Please The Trees v přírodě. Co pro tebe znamená a co ti dává les?
U fotek je to spíš souhra přirozených okolností, ale les pro mě symbolizuje svobodu, nespoutanost, tajemství, mystiku, inspiruje mě a také uklidňuje. Prakticky mě definuje, řekl bych. Nejsem městskej typ.

A jak tedy Please The Trees obvykle fotí promo? Jde o improvizaci nebo vy a fotograf/ka od začátku přesně víte, po čem jdete?
Focení je vždy v režii fotografa, který má svobodnou ruku. Pracujeme s lidma, který mají výraz, umí se dostat pod kůži. I u fotek jdeme po atmosféře, improvizujeme na základě nějakého nápadu. Nezajímá mě pózování ve studiu, tetelení se, retušování špeků a vrásek.

Pod většinou vašich fotek i řadou koncertních snímků je podepsaná módní fotografka Bet Orten. Jak tohle spojení vzniklo?
S Bet pracujeme od vzniku kapely. Narazili jsme na sebe náhodou, chtěla s námi pracovat, zafungovalo to a spolupracujeme dodnes. Byla s námi i ve studiu v Kalifornii. Myslím, že se doplňujeme.

Když zmiňuješ Kalifornii, v čem tě inspiruje Amerika?
Amerika mě inspirovala dlouho před tím, než jsem se tam dostal, samotná návštěva toho moc nezměnila. Nepřekvapilo mě to. Ne, že by to nebyl zážitek, cítím se tam dobře, není to ale žádná vysněná země, inspiruje mě spousta dalších. Nicméně ten kulturní guláš, na kterém Amerika stojí, na mě jaksi apeluje. Sám nevím, čí jsem, věci dělám impulsivně, nechávám se vést intuicí. Snažím se neustrnout, sám sebe překvapovat, dělat vždycky opak toho, co mám pocit, že lidi čekají. Měřítkem je moje inspirace, zkrátka to, co považuju za kvalitní. Přiznávám, že tenhle přístup věci moc neusnadňuje, ale já ničeho nelituju, naopak. Mám jasno v tom, co chci a jak to chci. Nechci se opakovat, spolupracovat jen s jedním kolektivem lidí, hrát a dělat, co se ode mě čeká.

Je něco, co ovlivnilo a stále ovlivňuje image kapely?
U nás v rodině nejsou muzikanti ani umělci, ale děda sbíral desky, byl to elegán, ukázal mi cestu. Naučil mě vztahu k jazzu, blues, černošský hudbě, k jejím kořenům. Všichni ti nuzáci hrající na trumpety, saxofony a divně naladěný kytary, zpívající o kořalce, tvrdým životě na plantážích, děvkách, všichni do jednoho měli oblek. Měla na mě vliv hlavně image pozdních Beatles, The Doors, Stounů, The Who. Jelikož jsem vyrůstal v Krkonoších, s našima jsme kočovali po hotelích, střídali jsme s bráchou školy, nikde nevydrželi moc dlouho, všude jsme byli náplava a moc kámošů, který by mě inspirovali, nebylo, musel sem si na všecko přijít sám. V zásadní době kolem patnácti pro mě jediným přísunem informací byla MTV a časopis Rock & Pop. Začal jsem jezdit na koncerty do Prahy, vyměňoval si s lidma poštou kazety, k nim pak dělal ruční obaly. V tý době jsem narazil na Silver Rocket, objednával si jejich desky. Když mě zaujalo něco od nějakýho vydavatelství, hned jsem se pídil po tom, co dělaj dalšího. Zásadní vliv v tomle smyslu na mě měl Discord, K records, ranej Sub Pop, později třeba Young God, Paw Tracks, Secretly Canadian a kapely jako Sonic Youth, který vedle zvuku ovlivnili generace módou a vizuální prezentací. Sonic Youth pro mě taky byli bránou do avantgardy, noiseu, experimentální scény. Je toho spoustu, je těžký jmenovat něco konkrétního. Desku se špatným obalem si ani nepustím, je to ale zase jen otázka vkusu. Co se nelíbí mně, může se líbit někomu jinému, ale argumenty typu, že na image nezáleží, že důležitá je jedině hudba, nechápu.

V případě image a vizuálů Please The Trees máš hlavní slovo ty?
Celou image, artwork držím já. Mám jasnou představu, kterou klukům v daný moment představím, a zeptám se jich, jak se jim to líbí.

Co je podle tebe nejdůležitější u obalu alba?
Zásadní je nápad, ostatně jako u všeho. Já osobně jsem se vždycky ztotožňoval s principy pracovní a tvůrčí etiky DIY. Z velké části až do vydání posledního alba A Forest Affair, který vyšlo u Starcastic Records, jsem vydával svoje věci a věci Please The Trees sám. A ačkoli v rámci rozpočtu jsem šel vždycky na krev a bylo mi jasný, že se investice sotva vrátí, na obalu jsem nikdy nešetřil. Tím trpí většina hudební produkce obecně. Ne že by třeba dotyčný neměl vkus, jenom je prostě cítit, že na obalu šetří. Stejně tak je to ale i s hudbou. Člověk si v sobě nastaví filtr a záleží jenom na něm, čím a jak se definuje. Mě nezajímají kompromisy, okolnosti, zajímá mě výsledek.

Napadá tě nějaká česká kapela, jejíž image ti přijde vhodná a dobře zvolená?
Líbí se mi, co a jak dělá Martin Hůla z Carton Clan. Od Ememvoodoopöká po Bonuse, obaly alb, na kterých se podílel, časopis Full Moon. Ve svojí podstatě se mi taky třeba líbí, ne ani tak zvukově a co se image týče, koncepční artwork Sunshine.

Artwork obalů desek Please The Trees , ale i koncertní plakáty a merchandising má na starosti řada českých výtvarníků. Co tě musí oslovit, abys někoho takového požádal o spolupráci?
Pro mě je zásadní, aby dotyčného tvorba byla silná a souzněla s kapelou. Není na to klíč, celkově mně/nám jde spíš o atmosféru než cokoli jiného.

Českou výtvarnou scénu teda znáš dobře?
Můj přehled je omezený, nemám totiž čas chodit po výstavách a vernisážích. Mám to spíš tak, že v daný moment, kdy řeším obal desky, se začnu rozhlížet a mapovat scénu.

Čí tvorbu sleduješ?
Mezi moje oblíbence patří Josef Bolf, Jakub a Anežka Hoškovi, Veronika Vlková, Tomáš Absolom, Lubomír Typlt, Tomáš Bárta, Luděk Rathouský, Vladimír Skrepl, Jana a Jeremiah Palečkovi, Igor Korpaczewski, Václav Stratil a Jiří Thýn.

Necháváš osloveným tvůrčí svobodu anebo je dopředu seznámíš se svou představou?
Pokud jde o obal desky, mívám základní ideu, ale výtvarníkovi dávám svobodu tvořit na základě hudby. Později společně ladíme finální koncept podle toho, s čím dotyčný přijde.

A jak vypadalo zadání pro Laďu Gažiovou, která vytvořila artwork k desce Lion Prayer?
V tý době jsem hledal někoho mladého, neokoukaného, výrazného a padl jsem na Laďu. Měla tvořit na základě toho, co ji hudba evokuje. V rámci konceptu jsme se domluvili, že by bylo fajn obal pojmout jako leporelo, a Laďa přišla s horama. Nešlo nám o to, ztvárnit název desky, ale spíš jít po abstraktní rovině. Tak to bylo prakticky s každou deskou.

Atmosférický cover k nové desce A Forest Affair zase vytvořilo duo Veronika Vlková & Martin Baar.
Veronika je podle mě jednou z nejvýraznějších a nejzajímavějších umělkyň v současné době u nás. Spolupráce s ní a Martinem si nesmírně vážím a z výsledku jsem upřímně nadšen, ačkoli to bylo dramatický v souvislosti s Veroničiným těhotenstvím.

Co ten obal vyjadřuje?
Obsahem je duševní, duchovní transformace, milostná aféra s ženou, kterou symbolizuje les. Boj s démony a identitou.

Mohl bys na závěr jmenovat jednu dvě desky, které tě v nedávné době zaujaly právě artworkem?
Minulý rok mě nejvíc zaujaly obalem, ale taky obsahem, Father John Misty s deskou Fear Fun a Beckův projekt Song Reader. U Father John Misty to bylo zpracování jak CD, tak LP verze, vizuál a využití formátu. U Becka nejen nápad vydat v dnešní době nové album pouze jako soubor notových zápisů, ale i to, jak to celkově vypadá. Zážitek.
A na přelomu roku mě zaujal obal desky Death Grips – No Love Deep Web. V tom, jakej motiv použili, jak a proč je jasnej, nekompromisní postoj, to mě baví. Mít postoj, mi přijde jako smysl umění.