Nejlepší texty Full Moonu 2024: Návrat k primárním pudům (AfrikaBurn)

„Vstaneš, vylezeš ze stanu, setkáš se svými novými nejlepšími kamarády, které jsi potkal jen před pár dny, dáš si drink, týpek ti k němu nabídne trochu ketaminu, jdeš se projít na playa a začneš se bavit s náhodnými kolemjdoucími. Každej den hodiny a hodiny absorbuješ neskutečný množství opravdu zajímavých životních příběhů. Třeba od jednoho staršího Jihoafričana, kterého dvakrát přepadli, když pracoval v Kapském městě na dokumentaci nového potrubí. Jednou mu přiložili zbraň k hlavě v pět ráno a vzali vše, co měl u sebe, podruhé mu ukradli pracovní auto. Dlouho pak neměl nic. Jen drobný na pivo a cíga. Rozsáhle nám taky vyprávěl o rasových problémech v Jižní Africe. Pak zajdeš do kempu, ve kterém dostaneš palačinky, kafe a další příběhy. Vrátíš se do svýho kempu, vysprchuješ se a jdeš na párty. A další den znova,“ popisuje svou zkušenost z jihoafrické odnože světoznámé akce Burning Man jeden z návštěvníků. Nepřeje si být jmenován, stejně jako většina dotazovaných – mix mužů a žen od dvacátníků po čtyřicátníky, povětšinou Češi, které svými vzpomínkami doplnili Australan, Jihoafričan, Američanka a Francouzka. Většina jmen je pro zachování anonymity respondentů smyšlená.

AfrikaBurn je největší regionální odnoží hlavní nevadské události a letos ho navštívilo okolo třinácti tisíc lidí. Seskupení cestovatelů z celého světa uprostřed jihoafrické pouště vlnících se v rytmech elektronické hudby může působit jako elitářský, nemravný, drogový večírek. A do určité míry také je. Na každé z více než stovky událostí po světě odkazující se k původnímu Burning Manovi se spalují obří sochy, avšak podle desítky tisíc návštěvníků, kteří si říkají burneři, jde o mnohem víc.

Burning Man se často v médiích i běžných konverzacích označuje za festival. Snad každý, kdo jednu z akcí navštívil, hned zkraje upozorní na to, že tohle označení je mylné. Nejbližší pojmenování by pravděpodobně bylo komunitní happening. Návštěvníky čeká hudba, spaní ve stanu a večírky, akce ale pozbývá veškeré dnes již běžné projevy komercializace. Na akci si nesmí dělat reklamu žádný brand a příchozí se ideálně mají vyhnout i viditelným značkám na oblečení. Nesmí ani nic kupovat nebo prodávat. Jediná komodita, za kterou se smí v Jihoafrické republice platit, je led.

„Peníze zde nemají hodnotu. Je velkou urážkou komukoliv nabídnout peníze ať už za služby, dary nebo jídlo. Pokud něco dostanete, je to zadarmo. Je to dar komunitě a jejím členům,“ vysvětluje návštěvnice Sylva. Komunita se stará o veškerý program. Není předem znám, všechno se většinou děje podle nálady. Nic není přesně nalinkované. Za djskými pulty se sice (zvlášť během nevadské události) často mihne některé ze slavnějších jmen, jejich vystoupení ale nebývá předem jakkoliv oznámeno. V poušti jste bez signálu a o dění okolo sebe se dozvídáte z většiny vlastníma očima nebo z doslechu od kolemjdoucích.

DROGY, SVOBODA, KONSENT I ABSTINENCE

Soukromí příchozích je svaté. Nikoho si nesmíte fotit a natáčet bez souhlasu a u bran se rozdávají náramky pro ty, kteří si nepřejí být ani dotázáni, jestli by na záznamu být mohli. Náramky si přeje pokaždé tolik lidí, že se většinou rozdají během prvního dne a nezbyde na každého lačnícího po anonymitě. Oproti běžnému světu, kde si člověk nemůže být jistý, jestli ho někdo nenatáčí v nevhodné situaci, která se může negativně projevit na jeho osobním životě nebo kariéře, zde tato starost odpadá.

„Většina lidí u sebe ani telefon nenosila. Zaprvé nemáš signál, zadruhé nemáš baterku. A co bys dělal s telefonem, když nemáš internet, ani možnost se komukoliv dovolat. Hodně to povzbuzovalo pocit svobody. Nejen odpojení se od sledování světového dění, ale všichni jako by přestali být svázáni strachem, co si kdo pomyslí. Někteří chodili nazí, někteří otevřeně brali drogy nebo je nabízeli s úsměvem ostatním a viděl jsem i několik párů souložit. Nikdo se nad tím ale nepozastavil. Můžeš se takhle chovat a nikdo ti nic neřekne. Nebere se to jako morálně problematické, je to v pohodě,” povídá o svých zážitcích z AfrikaBurn třicetiletý burner James. „Týden na AfrikaBurn je trochu jako zhmotnění filmu Strach a hnus v Las Vegas. Vůbec ale ne ve špatném, jen v dobrém. Jsi hodně emoční. Je ti vedro, jsi v nehostinný poušti, všechno, co znáš a na co seš zvyklej, je pryč. Jsi sám a nikoho neznáš, přitom ale všichni lidi, který potkáváš, jsou strašně milí a je ti s nima fakt dobře. Hodně přemýšlíš o životě. Všude okolo hoří ohně a ty kolem nich běháš nahej. Ze začátku ještě v zátylku hlavy řešíš, co si kdo pomyslí, po chvíli je ti to ale úplně jedno. Uvolníš se. Je to magický. Tohle jsem nikde jinde nezažil,“ s úsměvem popisuje zkušenosti ze svého prvního burn eventu třiatřicetiletý Čech.

Jak kdyby odebrání telefonů v přítomných probouzelo návrat k primárním pudům. Drogy, nahota, večírky a sex na veřejnosti ve mně ale vyvolávají otázku, jestli je prostředí bezpečné z hlediska sexuálního obtěžování a násilí. Všichni dotazovaní mi říkají, že pocit bezpečí je v komunitě zásadní. „Jsou jasná pravidla, jak se mají k sobě lidi chovat. Když je někdo poruší, komunita ho může vyloučit. Byl jsem třeba u toho, když přišla do našeho kempu skupina sekuriťáků vyptávajících se na nějakého Olega. Řekli, že měl incident a chtějí s ním mluvit. Týpek údajně během předchozí noci na párty chytil za zadek holku, která to nechtěla. Řekli mu, že porušil pravidla a má hodinu na to, aby se sbalil a vypadnul. Bez řečí. Výmluvy ani omluvy nikoho nezajímali. Čekali na něj, až se sbalí, a pak ho z místa vyvedli,“ popsal svou zkušenost pětatřicetiletý pravidelný návštěvník AfrikaBurn. Absenci incidentů přitakává i nováček Martin: „Neviděl jsem jediný konflikt. Čím dál víc si myslím, že konflikty vytváří alkohol. Na AfrikaBurn ho bylo daleko méně, než je na akcích běžné. A daleko víc jiných drog. Jak jsou na sebe všichni milí a zapojují se do dění, má významný vliv na všudypřítomný klid. Za celý týden jsem skutečně neviděl žádnou agresi, jaká je třeba běžná během kteréhokoliv víkendu v centru Prahy,“ vzpomíná. Podle organizátorů je na AfrikaBurn nejnebezpečnější cesta na místo konání.

Ačkoliv drogy ve výpovědích často zaznívají jako součást pouštního zážitku, nejsou standardem každého návštěvníka. Prostor je rozdělen do desítek tematických kempů a několik z nich sdružuje návštěvníky, kteří celou akci stráví kompletně střízliví. V dobrovolné střízlivosti se navzájem podporují a zároveň se dělí o své pozitivní zkušenosti s abstinencí i s kýmkoliv z kolemjdoucích, koho téma zajímá. Během týdne organizují i několik debat a přednášek. „Spousta lidí ten týden v poušti profetuje, stejně velké a možná místy i větší množství lidí ale na akce pod hlavičkou Burning Man jezdí kvůli spiritualitě a pocitu sounáležitosti. Nikde jinde na světě asi nezažijete, že by se o vás každý upřímně zajímal, chtěl vám pomoct, nabízel vám věci zadarmo a upřímně vám chtěl předat radost a lásku,” popisuje z dálky méně vnímanou stránku události Samantha.

PŘIJEDŠ SÁM, ODEJDEŠ V KOMUNITĚ

Několik dotazovaných na AfrikaBurn vyrazilo na vlastní pěst, aniž by kohokoliv znali. Mezi burnery je to prý běžné. Veškerá komunikace probíhá ve skupinách na Facebooku, všichni interagují. Na dotazy v nich často odpovídá někdo, kdo zná člověka, co nejasnost pomůže vyřešit. Ve facebookových skupinách se taky hledají tematické kempy, do kterých se účastník může přidat. Nadšení nováčci ale prý občas zapomenou, že vyráží do pouště, kde absolutně nic není a vše si musí dovézt. Přidávají se tak často do kempů, které jsou nejvíce večírkové. A pak se diví, jak ve skutečnosti vypadají. Kvůli omezené hygieně také řada návštěvníku řeší zdravotní problémy, hlavně žaludeční.

„Když jsme přijeli do našeho kempu, nic tam nebylo zařízený. Byl tam jeden pokřivenej stan a působilo to dost pochybně. Lidi byli nezkušení, dělali to poprvé a podle toho to tak i vypadalo. Snažili jsme se nějak zapojit, ale šlo to těžce, když věci, který tam měli být, nebyli. Třeba protože se někdo zketaminoval a místo zapojení sprchy djoval. Celkově to byl velkej, divokej, neorganizovanej punk. Hodně se tam fetovalo a dealovalo. Někteří lidi náš kemp opustili, protože řekli, že týden v tomhle duchu nezvládnou. Takhle to ale vypadalo snad jen u nás. Naštěstí nás přišli zkontrolovat organizátoři a zakázali hrát, dokud někdo nedá kemp dohromady,” popisuje svou zkušenost pětadvacetiletý Australan, který se přidal ke kempu starající se o elektronickou hudbu a afterparty.

Jejich tematické spektrum je opravdu rozsáhlé. V jednom rozdávají palačinky, ve druhém nabízí široké menu písečných objetí, stan plný mechaniků pomáhá vyřešit jakýkoliv technický problém, solárně poháněné kino promítá každý večer, místní pražírna rozdává výběrovou kávu, kovbojský salon rozlévá tequillu a uprostřed pouště stojí i pošta, ze které můžete poslat pozdravy kamkoliv do světa, místní komunita se o veškerá psaní po skončení akce postará. Jednotlivá seskupení nabízí i široký program přednášek, jógy, dechových cvičení nebo špinavým lidem beze studu intimní umytí v „lidské čističce“.

Jihoafrická událost se v posledních letech významně přibližuje té nevadské. AfrikaBurn je dnes to, co byl Burning Man před dvaceti lety, říkají mnozí. Poslední ročník Burning Man v poušti Black Rock navštívilo přibližně 73 tisíc lidí. Masová popularita původní akce samozřejmě zapříčinila raketový nárůst počtu přijíždějících influencerů a lidí, kteří se neztotožní s principy happeningu. Z velké části ale prý Burning Man patří stále skutečným burnerům. „Překvapilo mě, kolik lidí je na Burning Man starších padesáti let a užívajících si život a lásku všech okolo, aniž by to potřebovali kdekoliv sdílet. Říkali jsme jim Děti Woodstocku. Jejich kostýmy byly vyrobené z podomácku upravených vintage kousků a jejich vibe byl pro mě právě nejsympatičtější. Burning Man je říše divů, která se těžko popisuje slovy. Světla, ohně, hudba, mezilidská láska, tolerance a pochopení, na které nejsme jako Češi zvyklý. Nikdo se nepozastaví, když vám osmdesátiletá babička v oblečku sexy pokojské donese na podnosu malé mrkvičky ke svačině,” popisuje poslední americký ročník návštěvnice Sylva.

Ta se ostatně vyjadřuje i k medializované agresi posledního ročníku způsobené vydatnými dešti. „Česká média o tom informovala hodně zcestně. Neprobíhal žádný vandalismus. Pár lidí se snažilo přes zákaz odjet a zapadlo po cestě v bahně, ale k větším dramatům nedocházelo.” Všichni dotazovaní se shodují, že hlavní americký, jihoafrický i veškeré další regionální odnože na omezenou dobu vytváří utopický svět, z něhož by každý chtěl alespoň špetku přenést do toho skutečného. A prý se o to i snaží.

JAK TO ZAČALO

Na počátku dnes již celosvětově fungující komunity stojí dvouapůlmetrová hořící zpodobenina muže z odpadového dřeva postavená americkým umělcem, aktivistou a filantropem Larrym Harveym a jeho kamarádem Jerrym Jamesem. Sochu vztyčili na pláži Baker Beach v San Franciscu v červnu 1986 ve společnosti dvanácti přátel. Po prudkém vzplanutí sochy polité benzínem se počet přihlížejících ohňovému rozkladu ztrojnásobil. K oblouku ozářených postav se přidal hipík s kalhotami na hlavě a kytarou, začal zpívat píseň o ohni a postupně se všichni ke zpěvu přidali. Jedna z žen se rozběhla k hořícímu muži a než ji stačil kdokoliv zastavit, chytila ho za ruku olizovanou plameny a poklidně stála vedle něj. Pamětníci se o tomto momentu baví jako o první uměleckém performanci Burning Mana. „Když vzplanul, bylo to jako by na Zemi sestoupilo druhé slunce,“ vzpomínal Larry Harvey na ročníku 1997. Spontánním okamžikem vytvořená sounáležitost se stala impulsem pro pravidelnou organizaci komunitního happeningu, který protkal svými regionálními akcemi celý svět.

Harvey zpětně popsal svou inspiraci k pálení figurín jako spontánní akt radikálního sebevyjádření. To je ostatně jedním z principů Burning Mana, které Harvey s Jamesem v roce 2004 sepsali jako recept pro nově vzniklou regionální síť akcí kráčejících v nevadských šlépějích. Deset stavebních pilířů je participace, bezprostřednost, radikální inkluze, dekomodifikace, bezpodmínečné dary, radikální soběstačnost, občanská odpovědnost, nezanechávání stop, radikální sebevyjádření a společné úsilí. Jihoafrický AfrikaBurn si přidal jedenáctý princip, a tím je, že každý učí každého. „Jako soběstačná komunita věříme, že odpovědnost za šíření naší kultury leží na každém z nás. Všichni jsme správci naší kultury – když se naskytne příležitost, předáváme své znalosti dál,” definují jedenácté doporučení organizátoři.

Touha přenést Burning Man do dalších světových lokací pramenila z frustrace burnerů zápasících s návratem do starých životních kolejí. Událost byla pro ně v mnohém transformativní a cítili potřebu zůstat s dalšími účastníky a účastnicemi nadále v kontaktu. „Po návratu v roce 1997 jsem pociťoval intenzivní samotu způsobenou izolací od lidí z mé komunity,“ popisoval dojmy po návratu Kanaďan Zac Bolan. Obrázky z Burning Mana napřed ukazoval všem svým přátelům, ale jeho příběhy a nadšení se tak rozkřikly, že brzy vyjížděl povídat o Burning Manu mimo město. Nedlouho poté ho organizátoři oslovili, aby se stal prvním regionálním kontaktem pro Kanadu a pomohl s přípravou místní odnože. „Udržovalo mě to v těchto raných dnech při smyslech. Dokázal jsem vytvořit svou vlastní podpůrnou síť, dokud se nevytvořila regionální komunita,“ shrnul intenzitu svých pocitů Bolan.

Aktuálně se koná vedle hlavního eventu více než sto regionálních odnoží ročně. K těm nejznámějším patří australský Blazing Swan, kanadský Burn in the Forest, Kiwiburn na Novém Zélandu, Apogaea v jižním Coloradu nebo izraelský Midburn. Nemusí se nutně odehrávat jen uprostřed pouště stovky kilometrů od nejbližší civilizace. Nizozemský Where the Sheep Sleep v zalesněných kopcích se odehrává jen hodinu od Amsterdamu.

VŠICHNI JSOU SI ROVNI...

Ačkoliv peníze na místě hodnotu nemají, bez většího obnosu plameny spalující sochy neuvidíte. „Pod sto tisíc se člověk nedostane, i když bude spát v tom nejlevnějším kempu. Letenky, doprava, stan, kolo, zásoby, vitamíny, nabíjecí stanice. Zároveň si mnoho lidí neuvědomuje, že v poušti není světelný smog a mezi kempy a pódii je absolutní tma. K nutné výbavě tak přibývá dostatek osvětlení,“ komentuje rozpočet dvaatřicetiletá česká návštěvnice nevadského happeningu. AfrikaBurn je finančně daleko přístupnější. Lístek vyjde na necelé tři a půl tisíce, zásoby na týden pro jednotlivce, který nakupuje i pro komunitu kempu okolo, přibližně dalších pět tisíc korun.

Přístupnější je AfrikaBurn spíš ale jen pro zahraniční návštěvníky. „Stále poslouchám od cizinců o tom, jak jim AfrikaBurn změnil život a jak tu prožili nejlepší týden svého života. Každý rok vídám v Kapském městě stovky burnerů. Poznáte je většinou na první pohled. Přilétají z celého světa a pak jsou jejich příběhy slyšet týdny po události v každém baru i restauraci. Pro běžného Jihoafričana jako jsem já je ale AfrikaBurn neskutečně drahý. Je frustrující vidět, že se děje něco pro tisíce lidí tak důležitého jen pár hodin autem od vlastního domu, ale nebýt schopen se toho zúčastnit, aniž by mě to finančně nezruinovalo. Vnímám to jako akci pro elitu,“ sdílí svou frustraci devětadvacetiletý jihoafrický vinař Frank.

Euforie respondentů je pohlcující a jednoduše vysvětluje neustálé rozšiřování sítě regionálních událostí. Po tak nadšených reakcích se těžko vzdoruje chuti poznat AfrikaBurn na vlastní kůži. Frustrace místních zanechává ovšem hořkou pachuť podtrhující, že idea komunitně fungující společnosti nezávislé na penězích stále stojí na penězích. Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.