Nejlepší texty Full Moonu 2024: This crack sandwich good as hell aneb Atlanta, hlavní město rapu

Když se v roce 2017 hip hop dostal na pozici nejposlouchanějšího žánru, hojně se vzpomínalo na cestu, kterou ušel. Málokdo se však pozastavil nad tím, že mezi dvacet hudebnic, hudebníků a kapel kteří ten rok měli hit na špiččce žebříčku Billboard, se dostalo hned pět jmen z Atlanty: 21 Savage, Migos, Lil Uzi Vert, Gucci Mane a Migos. Hlavní město státu Georgia má tak nejen lví podíl na globální dominanci rapu, ale především je podepsané pod evolucí, která natrvalo změnila zvuk žánru a přinesla do něj řadu nových výrazových prostředků. A nejde jen o kodeinové mumlání, zrychlené hi-hats a slova jako traphouse a ice. Atlanta je především město, které nesoudí, což poutavě zachycuje stejnojmenný seriál Donalda Glovera. V něm se hlavní aktéři dostávají do bizarních situací, aniž by nad svým osudem nadzvedli obočí.

Přenesme se na chvilku do minulosti. Je rok 1995 a rapovému světu vládne konflikt mezi východním a západním pobřežím. Předešlý ročník cen Source Awards ovládl Dr. Dre, cenu pro nejlepší novou kapelu získal Wu-Tang Clan, Biggie Smalls mezitím vydal debutové album a atmosféra mezi oběma tábory houstla. Na pódiu se střídají Suge Knight a Sean Combs a střílejí po sobě ostrá slova, která v následujících letech vyústí ve vraždy Biggieho a 2Paca. Ceremonie tehdejšího předávání se odehrává v New Yorku a sál tak žije podporou východního pobřeží. Když přijde na řadu cena pro nejlepší novou skupinu, všichni čekají těsný souboj mezi Smiff-n-Wessun a Bone Thugz-n-Harmony. Když moderátor oznámí vítězství Outkast sálem se začíná ozývat bučení. André a Big Boi si jdou převzít cenu před zjevně nepřátelsky naladěným publikem, načež se André chopí mikrofonu a místo děkovného proslovu řekne prosté: „The South got somethin' to say!“ Několika slovy přestřihnul hudební pupeční šňůru mezi oběma městy a ukázal že jih se nebude nikomu snažit přizpůsobit nebo zalíbit.

Kořeny atlantského sebevědomí ale vedou ještě dál do historie. Po druhé světové válce se město stalo epicentrem rozvoje jihu USA, mohutně rostlo, bohatlo a za vidinou úspěchu sem přicházeli lidé ze všech částí světa. V šedesátých letech tvořili většinu obyvatel běloši, ale v následujícím desetiletí došlo k masivnímu odlivu bílé střední třídy na předměstí a většinu získali Afroameričané. To mimo jiné vyústilo i ve zvolení prvního afroamerického starosty Maynarda Jacksona. Za jeho vlády došlo k modernizaci letiště, které poté dlouho platilo za nejvytíženější letiště na světě, a podpoře drobného podnikání, díky čemuž napomohl rozkvětu byznysu místních komunit. Od Atlanty nelze oddělit ani Martina Luthera Kinga, který se tu narodil, a i díky němu získala přídomek hlavního města boje za občanská práva. V osmdesátých letech se do aglomerace přesunulo množství velkých korporací, což způsobilo další vlnu příchodu zaměstnanců z celého světa a multikulturní ráz se tím ještě posílil. A přestože rasové smíření nebylo tak růžové, jak jej prezentovala místní olympiáda v roce 1996, v řadě ohledů město patřilo k nejpokrokovějším v celých Spojených státech.

V osmdesátých a na začátku devadesátých se místní scéna vycházela z Miami bassu, a mezi nejvýraznější jména patřili Kilo Ali, MC Shy D nebo DJ Smurf. Stojí za to zmínit, že největší hit Kilo Ali se jmenovali Cocaine, ale namísto oslavy drog varoval před jejich konzumací. Už v té totiž době Atlanta fungovala jako jedna z hlavních vstupních bran drog do USA.

JEDINĚ DO STRIP KLUBU!

Svébytný atlantský zvuk se začal rodit ve sklepě producenta Rico Wadea, kde si zřídil studio později známé jako Dungeon Studios. Aby té originality nebylo příliš, tak se podle něj pojmenoval i kolektiv Dungeon Family, který zde tvořil a nahrával. Ze společného kreativního kvasu postupně vykrystalizovalo producentské trio Organized Noize a kapely Outkast a Goodie Mob. Organized Noize stáli za debuty obou skupin nebo hitem Waterfalls od TLC, který se u nás dostal do mainstreamu díky předělávce od Chaozzu. Organized Noize jsou tak podepsáni pod největšími deskami první poloviny devadesátek, které dodali sebevědomí a energii pomalu se rodící scéně.

To platí také o Outkast, kteří po debutové desce Southernplayalisticadillacmuzik začali vydávat hudbu v pravidelných dvouletých intervalech a čím dál tím více experimentovali. Jejich pojetí rapu bylo hravější a uvolněnější než stylové puritánství, které mělo hlavní slovo na obou pobřežích. Vlivy jazzu, funku, práce s melodií a odvaha zpívat dovedli dvojici André 3000 a Big Boi až ke dvojalbu Speakerboxxx/The Love Below z roku 2003, což jsou ve skutečnosti dvě sólové desky pod kapelní záštitou. Zatímco Big Boiův Speakerboxxx je energická jižanská jízda s častými sociálními přesahy, Andrého část The Love Below se od rapu definitivně vzdaluje do vod jazzu, soulu a funku s Princem jako hlavním zdrojem inspirace. Singly Hey Ya a The Way You Move se střídaly na špičkách hitparád a ukázaly, jak zábavný a přesto uvědomělý může rap být. Ačkoli se Outkast nikdy oficiálně nerozpadli, jejich kariéra se zdá být uzavřenou kapitolou. Zatímco Big Boi se vydal na sólovou dráhu, André 3000 dostal nálepku nejlepšího rapera, který nikdy nevydal sólovou desku. Když nakonec loni na podzim vyšlo jeho New Blue Sun, kde hraje výhradně na flétnu, musel dát na obal varování „No Bars Included“ aby zbytečně nejitřil očekávání fanoušků.

V době největších úspěchů Outkast se výrazně prosazoval také žánr, který před hravostí a zodpovědností dával přednost nezřízené party a místo rapu upřednostnil neurvalý řev. Řeč je o crunku pocházejícím z Memphisu, pozornost však získal díky Lil Jonovi. Crunk je hudba strip klubů, tam se zrodil a také tam nejlépe funguje. Lil Jon v jednom takovém hrál jako DJ. Masivní synťáky, dunivá basová linka a repetitivní pokřikování vyzývající k nezřízenému hedonismu žánr definuje. Jak v jednom rozhovoru říká právě Lil Jon: „Když se řeklo, že jdeme do klubu, tak to znamenalo jedině do strip klubu, žádné jiné kluby tady neexistovaly.“ Young Jeezy v jiném rozhovoru vzpomíná, že pamatuje nepočítaně nocí, kdy po tanečnicích rozházel stovky a tisíce dolarů. Kultura strip klubů stejně jako trap houses je zkrátka hluboko v DNA Atlanty. Pro dokreslení postačí historka o tom, že Lil Jona najal Jermaine Dupri jako A&R do svého labelu So So Def proto, že síť kontaktů, kterou si Lil Jon během hraní v klubech vybudoval, byla tak silná, že si nemohl dovolit o ni přijít.

K dalším výrazným postavám crunkové scény patří jména jako David Banner, Lil Scrappy, Pastor Troy, Bone Crusher nebo Ying Yang Twinz. Právě posledně jmenovaní společně s Lil Jonovými East Side Boyz stojí za písní Get Low, která žánr představila celému světu a Lil Jon zase jako jeden z prvních raperů dal návod, jak vytvořit mosh pit. U nás crunk rezonoval především ve vyhrocených diskuzích na webu Boombap, kde tehdy čeřil vody Richard Mokráš pod přezdívkou Abdul52 a s dramatickým étosem vysvětloval, že tohle je ta jediná správná hudba. Pro mě, stejně pro řadu mých vrstevníků, to bylo první setkání s Atlantou.

OLYMPIÁDA Z PŘEDMĚSTÍ

Okolo začátku nového milénia se začala prosazovat nová vlna hudebníků a spolu s nimi nový zvuk, který definuje nejen Atlantu, ale především moderní rap jako celek. Trap v marginální podobě existoval už dříve, ale rozkvetl až pod rukama T.I., Gucci Manea nebo Young Jeezyho. Označení odkazuje k termínu trap house, tedy domu, který sloužil výhradně k prodeji drog. Propojení drog a rapu bylo vždy velmi úzké a například o Young Jeezym se všeobecně ví, že na hudební dráhu se vrhnul až v době, kdy patřil k prominentním postavám drogové scény. Témata pouličního života, adorace bohatství a často otevřené zpovědi o kriminálním životě se v trapu prolínají s typicky zrychlenými a hi-hats a výraznými kopáky drum machine Roland TR-808. V hudební rovině je patrná linka vinoucí se od Miami bassu přes crunk až k trapu, všechny styly rezignují na samplování starších písní, místo něj pracují s repeticí jednoduchých, ale o to agresivnějších rytmů. Jih USA v čele s Atlantou si tak postupně vytvořili vlastní zvuk, který se přes kreativitu Outkast a skromnější trapové začátky dostal v nultých a především desátých letech do pozice určujícího vlivu populární hudby.

Vznik trapu má své společenské kořeny v události z roku 1994, kdy organizace Atlanta Housing Authority zajišťující sociální bydlení přišla s plánem na zbourání třiceti sedmi tisíc sociálních bytů s tím, že jejich obyvatelům pomůže se hledáním bydlení v „lepších“ částech města. Pohled na ekonomicky slabší komunity se, patrně s blížícím termínem olympiády, nelíbil vedení města. Vystěhovaní nájemníci nebyli v jiných čtvrtích přijímáni, a tak se hromadně začali přesouvat na předměstí a ještě dál. Samotné město tím přišlo o přibližně sto tisíc obyvatel a význam periferie výrazně narostl. Jen pro srovnání, samotná Atlanta má kolem půl milionu obyvatel, zatímco celá metropolitní oblasti více než pět milionů. A právě na periferii se výrazně rozrostlo drogové podhoubí a trap houses. Logickým hudebním vyústěním je, že většina trapových hudebníků nepochází z korporátně zarovnaného města, kam se stěhují především vzdělaní absolventi za pracovními nabídkami, ale z periferie, kde je realita o poznání méně růžová.

Samozřejmě se otiskuje nejen do textů, které popisují každodennost, ale také do extrémního sebevědomí, bez kterého by bylo jen těžko možné se prosadit. Zvukový vývoj je přitom možné pozorovat už na úrovni jednotlivých alb. Zatímco na Trap Muzik od T. I. jsou ještě výrazné synťákové melodie, o dva roky později v singlu So Icy od Gucci Manea a Young Jeezyho, který žánr pomáhal definovat, už je beat jednodušší, hi-hats rychlejší a melodie se objevuje v refrénu. K vystihnutí podstaty textu stačí odcitovat jeden z Jeezyho rýmů: „In my hood they call me Jeezy the Snowman / You get it? Jeezy the Snowman / I'm iced out, plus I got snow, man“ Slovo ice odkazuje k lesku diamantů na špercích, zatímco snow ke kokainu. Tato dvě témata v širším prostupují v různých podobách celým žánrem.

Gucci Mane a Young Jeezy chtěli píseň So Icy na svých deskách, celá situace rychle vyeskalovala ve vypsání pobídky na sto tisíc dolarů pro toho, kdo přinese Gucci Maneův náhrdelník. Jednoho večera k němu domů vtrhla parta ozbrojených lupičů, načež celá situace skončila smrtí jednoho z nich a útěku ostatních. Následné obvinění z vraždy se nepodařilo prokázat, Gucci Mane se hájil sebeobranou, přestože uklidil všechny stopy a tělo odvlekl do lesa. Zní vám to jako z akčního filmu? V atlantské realitě nejde o výjimku.

MUMLAT KE HVĚZDÁM

Úspěch první generace trapových interpretů vytvořil živnou půdu pro nastupující generaci raperů v čele se jmény jako Future, Young Thug, Wacka Flocka Flame, Lil Nas X nebo kapelu Migos, která v desátých letech definitivně změnila globální podobu rapového zvuku. To by se ovšem neobešlo bez producentů. Gucci Maneův úspěch by nebyl myslitelný bez Zaytovena, který se s ním zavíral na dlouhé dny do studia a stal se dvorním producentem jeho labelu labelu 1017, kam patří či patřili hudebníci jako Young Thug, OJ da Juiceman nebo Wacka Flocka Flame. I na jejich zvuku měl tak Zaytoven zásadní podíl.

Další výrazný původce atlantského soundu je Metro Boomin, který často pracuje Futurem, 21 Savagem a Young Thugem. Už jako člen první producentské ligy přidal spolupráce s Kanye Westem, Drakem nebo Nicki Minaj. Za speciální zmínku pak stojí jeho podíl na písni Bad and Boujee pro Migos, která naplno ukázala virální potenciál trapu. Z velkých producentských jmen je třeba ještě zmínit Mike Will Made It, k jehož popisu asi nejlépe poslouží přezdívka „jižanský Timbaland“. Stejně jako on dokáže vycítit hitový moment, což dobře ví i Rihanna, Pharell Williams, Kendrick Lamar, Chief Keef nebo Rae Sremmurd. Stejně jako další Metro Boomin a Zaytoven se i on vypracoval na atlantské scéně předtím, než se stal jedním z globálně nejvýraznějších producentů posledních let.

V posledním desetiletí se opakovaně objevují diskuze, co ještě je a už není rap, a zatímco jedna strana hájí klasické frázování jako nedotknutelný grál, druhá se nebojí prozkoumávat nové možnosti práce s hlasem, kterému často pomáhá autotune. Future, který bývá označován jako otec mumble rapu o své písni Tony Montana, kde je mumlavá a špatně srozumitelná flow poprvé slyšet, říká: „Pamatuju si, že když jsem nahrával, byl jsem tak high, že jsem nemohl ani pořádně otevřít pusu a takhle to dopadlo. (…) Sranda je, že pak lidé na koncertě ani neví, co rapuješ a přijde mi, že si musejí vymýšlet vlastní slova, když rapují se mnou.“ Drogy v trapu tak nevystupují jen jako téma, ale mají také zásadní vliv na výsledný zvuk. Rozhovorů s legendami žánru, kteří mumble rap zesměšňují, je plný internet, ale ve výsledku se jen usvědčují z vlastní konzervativnosti. Z důrazu na obsah se těžiště posouvá k melodii hlasu, k vystižení fyzických pocitů těla pravděpodobně nasyceného drogami.

Inovativní přístup přinesl i Young Thug, například během covidového Tiny Desk koncertu stanice NPR s dvěma kytarami a bicím za zády ukazuje, že rapový rybník rozhodně není jediný, v kterém dokáže plavat. Originální je také jeho práce s ad-libs (vokální ozvěny či útržky textu, které se nahrávají do písně až dodatečně a doplňují melodii písně a většinou vznikají improvizací, mezi nejznámější patří například populární „skrrrr“, pozn. aut.), které dokázal povýšit na nepostradatelnou součást písní. V hitu This Is America od Childish Gambina se na ad-libs vystřídá celá atlantská smetánka. V neposlední řadě Young Thug nabourává standardy oblékání a sexuality. K té se sice oficiálně nevyjadřuje, ale ve svých postech neváhá mužské kolegy častovat lichotivými slovy jako bae nebo hubby. A když se na obal desky Jeffery nechal vyfotit v androgynních šatech, zatřásl scénou a nastavil nové standardy toho, jak je možné se v rapu prezentovat. Ostatně jen o pár let později přišel se svým coming outem Lil Nas X, který by bez Young Thugova přispění byl v o poznání těžší situaci.

Dalším příspěvkem Atlanty do rapového zvuku je triplet flow, kterou proslavili Migos písněmi jako Versace nebo Walk It Talk It. Charakteristický důraz na frázování, kdy v každé čtvrti beatu jsou tři noty či slova místo dvou. Co lze na papíře jen těžko popsat je při poslechu jasné okamžitě. Rapové evoluce v Atlantě nicméně pokračuje dál. Lze zmínit Lil Yachtyho, který nejenže od rapu přešel k psychedelickému rocku na loňské desce Let’s Start Here, ale je také podepsán pod trackem Poland. Ten má sice jen necelou minutu a půl a teoreticky se v něm vlastně nic nestane, ale zpívaná linka má zvláštně nakažlivý feeling, u kterého nechápu, co mě na něm přitahuje a nedokážu ho přestat poslouchat. Podobně funguje i píseň I Wanna Rock od Lil Uzi Verta, která zní jako dvouminutová gradace bez vyvrcholení. Nebo je to celé jedno vyvrcholení? Nevím, ale i ten poslouchám on repeat.

EXENTRICI BEZ PŘEDSUDKŮ

Atlanta ale není jen crunk a trap a prý ani nevypadá jako ve stejnojmenném seriálovém hitu Donalda Glovera. Aspoň to tvrdila kamarádka Teisha, která ve městě vyrůstala. „V Atlantě je neobvyklé to, že se spolu všechny subkultury baví. Je jedno, jestli si skejťák, pankáč nebo posloucháš rap. Všechny subkultury jsou tu otevřený a navzájem se prostupují. Zároveň je to město, kterým proudí do Států drogy ze Střední a Jižní Ameriky, takže je tam velký množství kvalitního kokainu, trávy a všeho dalšího. Cokoli chceš tam seženeš snadno a v dobrý kvalitě,“ doplňuje.

Dědictví Dungeon Family je ve městě pořád živé. Její člen Killer Mike se nejen aktivně vyjadřuje k veřejnému životu, coby polovina dvojice Run the Jewels dělá jedny z nejtvrdších rapových alb dneška, ale ještě zvládá vydávat sólovky a za tu poslední dokonce získat Grammy. Odkaz Outkast zase oživuje dvojice Earthgang, která navazuje na svoje předchůdce psychedelickým experimentováním i módními eskapádami. K nejzajímavějším mladým tvářím dneška pak patří J. I. D., který má za pasem milión a jednu flow, mezi beaty tančí s extrémní lehkostí a osobně jej považuji za jednoho nejvíce nedoceněných raperů dneška.

Metropole jihu USA je k nezastavení a titul hlavního města rapu stále drží pevně v rukou. K tomu ovšem patří i méně přívětivá tvář. Oplétačky se zákonem jsou u místních raperů na denním pořádku a kdo z především trapových hudebníků nebyl před soudem, jako by nebyl. Je veřejným tajemstvím, že rapeři jako Gucci Mane, Young Jeezy, Future nebo Young Thug při popisu, jak přišli k penězům, moc nepřehánějí. Toho se chytla státní zástupkyně Fani Willis, která nechala Young Thuga v květnu 2022 zatknout s obviněním z organizovaného zločinu dle tzv. RICO laws, což jsou zákony, které vešly v platnost v roce 1970, aby policie dosáhla na mafiánské bosse. Co naplat, že v předchozím případě ta samá státní zástupkyně použila tyto zákony na školu, která vylepšovala svým studentům odpovědi v testech, aby budila zdání úspěšné instituce. Young Thug je už více než dva roky za mřížemi a u soudu se přehrávají jeho písně, které byly povoleny jako důkazní materiál. V rapovém kontextu jde o hodně nebezpečný precedens. Nebezpečně působí také množství mrtvých raperů, k hudebníkům jako Takeoff, Bankroll Fresh, Lil Keed a dalším se jen před pár týdny přidal také Rich Homie Quan, který mimo jiné právě s Young Thugem tvořili duo Rich Gang.

Atlanta je město hudebních excentriků. Město, které nemá předsudky a je ochotné nasávat všechny možné vlivy a neomezovat se tím, co bylo. Je to tavicí kotel, jakým byl v minulosti například New York, a stejně jako on dokázala i Atlanta ze svého novátorství udělat globální trend a získat s tím spojený vliv na celý svět. Ukažte mi zemi, kde by populární hudbu neovlivnil trap. Zároveň si místní scéna zachovala různorodost a pestrost. Nad všechny přitom vystupuje multitalentovaný Donald Glover, který píše úspěšné scénaře, hraje a dělá hudbu, která střídá polohy od psychedelického funku k tvrdému rapu. Poslední deska Bando Stone & the New World má být přitom poslední pod pseudonymem Childish Gambino. Vzhledem k jeho umělecké univerzálnosti od něj můžeme v budoucnu očekávat doslova cokoli. K dalšímu objevování Atlanta nabízí mnohem víc. Především je to však město, které se chce bavit. A spolu s ním se může bavit celý svět.