Nikdo nemládneme (The National)

Existují debutová alba, která se ihned po vydání zapsala do hudební historie. Začínající kapely během okamžiku vystřelila do všeobecné přízně, ale v následující kariéře pro ně představovala spíše prokletí. Zůstávají nepřekonaná, fanoušci na ně přísahají a do každé další nahrávky muzikantů vkládají velká očekávání. Jiné debuty naopak v době svého vydání zapadly a až pozdější okolnosti mohou nahrávat tomu, že k jejich docenění dojde časem. O to se nyní snaží američtí The National, kteří se rozhodli při příležitosti dvacetiletého výročí oprášit svoji první, eponymní desku.

Remasterované verze se dočkaly i na prvotinu navazující nahrávky Sad Songs for Dirty Lovers (2003) a EP Cherry Trees (2004). Všechna tato alba původně vyšla u nezávislého labelu Brassland Records, který založili bratři dvojčata Aaron a Bryce Dessnerové, sami členové The National. Kapelní debut byl vůbec první položkou v portfoliu stále aktivního vydavatelství. Pro nynější kosmetické úpravy raných nahrávek se našla prachovka ve slavných Abbey Road Studios a leštěnka u vydavatelství 4AD, do jehož náruče se už kritikou, fanoušky i Barackem Obamou oslavovaní The National dávno uchýlili.

Zakládající a dodnes stálí členové kapely pocházejí z Cincinnati v Ohiu. Bratři Dessnerové, druhá bratrská dvojice Scott a Bryan Devendorfové a zpěvák Matt Berninger si na společnou hudební pouť připili v newyorském Brooklynu, kam se ze Středozápadu sestěhovali. Vedle civilních zaměstnání po večerech okupovali malá klubová pódia na Lower East Side, free entry a otevřený účet na baru. Podobných a snadno zaměnitelných kapel ukrývala v New Yorku nejedna garáž. Navíc s Berningerovými třemi křížky na krku, přiznejme si to, mladší a více cool modely. Namátkou The Strokes, kteří ve stejný čas vydali svůj debut Is This It, ale to je úplně jiný příběh.

The National si příliš nelámali hlavu s názvem desky ani s jejím přebalem, na který dali fotografii bubeníka Bryana Devendorfa, kterak odpočívá v bazénu. To velkými ambicemi nesmrdělo. Kapela si práci ve studiu zkoušela za pochodu, nahrávání probíhalo uspěchaně a takříkajíc na první dobrou. Některé z písní vyzní naprázdno (úvodní dvojice Beautiful Head a Cold Girl Fever nebo Theory Of the Crows), ale bylo by chybou odzívat na první poslech celý tucet. Jason Nickey v dobové recenzi na hudebním serveru Pitchfork napsal, že desku vnímá jako slušný předkrm před novinkou Bright Flight od shodou okolností také newyorské kapely Silver Jews, na kterou si ještě chvíli počká. The National na začátku milénia zatím hledali sami sebe. Někdy tak více než kdy později našli pevnou půdu pod nohama v country (American Mary, Pay for Me, Watching You Well), kdy vazbící kytary v John´s Star mohou mezi kovboji v saloonu rozpoutat opravdové rodeo. Jindy udělali z nouze ctnost a v písni 29 Years přiznali produkční nedokonalost v duchu lo-fi estetiky. A nakonec se posluchač přistihne, že si zpívá refrény některých písní a nemůže jejich melodie dostat z hlavy (The Perfect Song, Son, Bitters & Absolut). Tady už se ozývá příslib do budoucna.

I přes potenciál některých skladeb se nepodařilo vykřesat tolik potřebný hit a na svoji velkou chvíli si The National museli počkat. Buttery cognac voice Matta Berningera, jak jeho baryton v době vydání debutu popsali v Punmaster´s Musicwire, potřeboval ještě chvíli uležet a dozrát stejně jako vybranější pití v dubových sudech, které mu dodalo při psaní textů lehčí ruku. Kapela se sehrála a každý další zářez v její diskografii z následující dekády byl výraznější. Po zmíněných a nyní také zremasterovaných deskách následovala trojice nahrávek Alligator (2005), Boxer (2007) a High Violet (2010), která z někdejšího předkrmu udělala hlavní chod. Další tři desky Trouble Will Find Me (2013), Sleep Well Beast (2017) a I Am Easy to Find (2019) nezapřely přibývající léta, nikoliv však únavu. The National dospěli k jistému zklidnění a šikovně vpluli do popovějších vod, ačkoliv i tady se nacházejí divoké spodní proudy. Posádka se vyřádila, získala zkušenosti a kormidlo svírá v pevných rukou. Takto bezpečná plavba ale nemusí být všem pamětným fanouškům bez výhrad po chuti.

Písně z počátečního období The National nejlépe charakterizuje přívlastek obyčejné, což jim dává šanci nestárnout. Jejich debutové album tak po dvaceti letech působí jako návrat do doby, kdy jsme dokázali vysedávat do zavíračky na baru a v ranním oparu jít s těžkou hlavou do práce. Už jen proto má smysl si tuto zastřenou vzpomínku připomenout.