Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 10.04.2018
Vladimír Mišík byl tenkrát, v roce 1980, na jednom ze svých tvůrčích vrcholů. Toho léta vyšla deska Etc…2 (dodnes vyloženě hitové album), kapela, režimem nemilována, ale tolerována, hrála ve velmi silné sestavě koncert za koncertem.
Básník Václav Hrabě zemřel příliš mlád na to, aby se stal hvězdou. Přesto brázda, kterou do české poezie vyryl, je velmi hluboká. Československý beatnik, který výsostně americkou poetiku přirozeně přenesl do našich podmínek, bluesový a jazzový básník tak moc odlišný od toho, co bylo dobově populární. A díky Mišíkovi rezonující i u publika, které o něm nemělo ani tušení.
A konečně Mirek Kovářík. Herec, recitátor, neúnavný propagátor moderní české poezie a vlastník části pozůstalosti Václava Hraběte, jeden z těch, který se podílel na tom, že jsou dnes divadla malých scén tak důležitou součástí naší kultury. To jsou tři prvky, které se v září 1980 potkaly na jevišti Malostranské besedy, aby společně stvořily pořad, jakousi poctu významnému básníkovi. Večer se nahrával, ale nevydán zůstal dlouhých devět let. Na desky se dostal pod názvem Pár tónů, které přebývají až v roce 1989, po období dlouhého Mišíkova zákazu. A nyní se v remasterované podobě vrací v péči lékařského vydavatelství Galén. Chce se říct konečně.
Spojení Hrabě – Kovářík – Etc… – Mišík vytvořilo velmi specifický tvar. Ten není nudným záznamem recitačního večera, ale není ani koncertem. Sám Mišík je tu vlastně velmi upozaděný, ke slovu se dostane ve čtyřech skladbách - Jam Session s Františkem Gellnerem, My (II), Variace na renesanční téma a ne-hrabětovská Špejchar Blues -, které tvoří předěly mezi jednotlivými básnickými texty v Kováříkově přednesu.
Etc… jsou naopak mostem mezi nimi. Díky bluesově laděné, funkční a nijak nerušící improvizaci se po sbírkách roztroušené básně stávají propojeným celkem, jakýmisi kapitolami v jednolitém příběhu dojmů z běžného života básníka, který viděl, slyšel a cítil jazz v obyčejnosti. V oněch lidech, „zedníku Petrovi, dědovi-socanovi, betonáři Alberýnovi i bláznivé holce“, které Hrabě denně potkával. Je to onen jazzový švuňk, co dovede Kovářík báječně vystihnout. V textu je dokonale položený, na hony vzdálený strojené sterilnosti nedělních chvilek poezie, jeho největší síla tkví v přirozenosti. Když už dojde na patos, je odměřený tak akorát. Kovářík není suchý, zároveň nepřehrává, jen dává tvar slovům, která patří někomu jinému. A Etc… si k tomu volně hrají. Ona uvolněnost je patrná i ve čtyřech Mišíkových příspěvcích, nemá žádnou potřebu se tlačit dopředu. Trochu mu nesvědčí zvuk nahrávky, zpěv je, hlavně v první skladbě, poněkud utopený, ale to je daň za autentický dojem z celé nahrávky. Na první pohled lehce zarážející pořadí jmen na přebalu je najednou jasné. O Mišíka, byť je důležitý, tu jde až v poslední řadě. Jeho důležitost leží jaksi mimo rámec záznamu, spíše v roli hrabětovského propagátora.
Záznam vychází na CD poprvé. Raritní nahrávka možná přišla o své kouzlo nedostupného pomníku, její nadčasovost to ale bohatě vynahradí. Recitace je totiž něco jiného než jen tiché čtení veršů. Hrabě, mistr obtížně uchopitelného volného verše, dostává tvar, který jako by k němu patřil odjakživa. A je dobře, že je výsledek zase tak (snadno) dostupný.
Václav Hrabě, Mirek Kovářík, Vladimír Mišík & Etc... – Pár tónů, které přebývají (Galén, 2018)
web vydavatelství
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.