Anna Mašátová | Články / Reporty | 22.07.2013
Dvanáctý ročník Colours of Ostrava uzavřel na rok své brány, tuctový však rozhodně nebyl. Čtvrtý den bývá podobný na všech festivalech - únava osazenstva, těžko smyvatelná vrstva prachu, posedávání, pomalé balení. Ani Colours nebyly výjimkou, značná část návštěvníků v neděli odjížděla. Chyba, program posledního dne rozhodně za případnou pondělní zombie vizáž stál.
Radůzu na festivalu potkáte zřídka, její doménou jsou klubová vystoupení. Kdo očekával živelné vystoupení s harmonikou, byl možná zklamán, ale Radůzina nová intimnější poloha byla pro mnohé více než příjemným překvapením. Hřmotná expresivita z let minulých byla nahrazena šansonovou melancholií a snad ještě větší procítěností. Doprovodná kapela v rockovém složení jejímu projevu svědčí, přesto na sebe nestrhává pozornost a středobodem koncertu je nadále talentovaná multiinstrumentalistka. Strhující set písní z alba s příznačným názvem Ocelový město, kde kromě charakteristického akordeonu zazněl také klavír a dudy, publikum nadchl, Radůzu tak bez přídavku odejít nenechalo.
Klidnější odpoledne se odehrávalo i v programově nejvyváženějším Gongu. Sam Lee & friends, u nás neznámá hvězda anglické folkové scény. Mnohostranný Londýňan, vizuální umělec, lektor kurzů přežití v divočině, ale také tanečník burlesky, se vydal před šesti lety na hudební putování za starými písněmi travellers, ostrovních kočovníků. Brzy všem vyrazil dech a neuvěřitelná hudební vyzrálost, kterou během pár let získal, mu vynesla nominaci na prestižní cenu Mercury za debutové album Ground of It's Own. Kdo se rozhodl v Gongu zůstat, objevil spolu s Leem a jeho doprovodnou kapelou fascinující svět putujícího národa. Před očima ožívaly dávno zapomenuté osudy a pověsti, doprovázené vtipnými průpovídkami a nefalšovaným, až chlapeckým nadšením.
A protože Colours letos opravdu představily široké spektrum toho nejlepšího, co současná písničkářská scéna nabízí, nechyběl ani Devendra Obi Banhart, venezuelsko-americký hudebník. Stejně jako Lee výtvarný umělec, který sběhl z akademie a dal se na muziku. Vřelé, přesto nesmělé vystoupení bylo poznamenáno problémy se zvukem trvajícími v podstatě po celou dobu setu a také zaclánějícím kameramanem. Čtyři dny definitivně ve velkém stylu uzavřel Jamie Cullum, neunavitelné tornádo, které evidentně ví, co si show pro nejširší publikum žádá. Jen to někdy se snahou o flirt s kamerou i posluchačem přehání, opakovaný vtip, ještě pořád, přestává být vtipem.
Colours of Ostrava byly tento rok trochu jiné. Line-up z velké části pro fajnšmekry a fanoušky jednotlivých kapel, pro ostatní krok do neznáma. Jak je vidno, festival si získal pověst akce, která nemůže zklamat, desetitisíce návštěvníků jsou toho jasným důkazem. Jak sama ředitelka Zlata Holušová řekla, leitmotivem festivalu byla často opakovaná věta „Nevím, co to bylo, ale bylo to dobrý“.
Něco končí a něco začíná. Téměř v utajení se nese programově spřízněný festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Kotlíkáři ať jedou na Portu, „folkovky“ jsou o lidové hudbě z celého světa a letos hvězdy Colours přejíždějí právě sem. Amparo Sánchez, Sam Lee, Radůza a mnoho dalších na těžko uvěřitelném osmadvacátém ročníku. Návštěvník tam není jen pasivním přijímačem hudby linoucí se z pódia, na programu jsou přednášky, dílny i mezinárodní kolokvium zaměřené na lidovou, folkovou a etnickou hudbu a world music, letos nazvané „Od folkloru k world music: Co patří do encyklopedie“. Pokud máte ještě pár dní dovolené, vydejte se do Náměště a prohlubte tak zážitky, které v nabitém programu Colours byly mnohdy jen rychlou hudební ochutnávkou.
Colours of Ostrava
21.7.2013, Ostrava-Vítkovice
Foto Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.