Pokračující sága Wu-Tang Clan

„Na Ghostfaceovi jsem tentokrát nebyl.“ Stojím před jedním pražským klubem, s kamarádem probíráme koncerty nedávné minulosti, vedle nás stojí náctiletý kolega, který si přišel potáhnout z jointu: „Jo, na Ghostemanea jsem chtěl jít taky.“ – „Ne Ghosteman, ale Ghostface, ten z Wu-Tangu.“ Mladík: „Jó, Wu-Tang, ten znám.“ Ačkoli má rapový kolektiv své nejlepší roky za sebou, zůstává i v povědomí generace, která o něj hudebně stihla sotva zavadit.

Poslední společná deska netopýřího klanu A Better Tomorrow spíše než světlé zítřky naznačila kreativní neshody a přinesla nejasný rukopis RZA v roli hlavního producenta. Na novince se RZA upozadil do role jednoho z výkonných producentů, hlavní slovo má DJ Mathematics. Tedy postava, která stojí za zrodem dnes již ikonického loga a zároveň pamětník samotných začátků klanu, jehož ideologii nikdy neopustil. Desku The Saga Continues tak lze vnímat jako gesto, jímž klan splácí dluh své dlouholeté šedé eminenci.

Zároveň jde spíše o kompilaci než o další album Wu-Tang Clan, a to navzdory tomu, že se na něm kromě U-Goda objeví všichni stálí členové. Ti jsou však, oproti předchozím nahrávkám kolektivu, rozdrobeni do jednotlivých písní a ani v jediné z nich je neuslyšíte všechny. Nutno podotknout, že i tentokrát fungují tradiční ingredience jako úryvky ze samurajských filmů, pouliční moudrost, filozofie bojových umění a různorodost jednotlivých členů. Ti ani po téměř pětadvaceti letech od debutu neztrácí entuziasmus a schopnosti a jsou si jistí v rapových kramflecích: Method Man přináší chytlavý hlas a melodickou flow, Raekwonova zarputilost, s níž drtí rýmy, si v ničem nezadá s nejpůsobivějšími momenty jeho kariéry, Ghostface i tentokrát vytáčí hlas do nejvyšších poloh z celého Clanu, RZA do mlýna přisýpá agresivitu projevu a charakteristický trylek, Inspectah Deck dokáže překvapit úderným rýmem, Masta Killa stojí v pozadí jako nenápadná eminence přinášející tuny pouliční moudrosti, zatímco GZA káže nadčasovou moudrost opřenou o fyzikální teorie. A zapomenout nesmím ani na Redmana, který je skvělý, kdekoli se objeví, a na desce platí za nejvýraznějšího hosta.

V produkční rovině Mathematics přináší ten nejklasičtější boombap, kde hraje prim piano, rytmus udávají dunivé kopáky a melodická linie je opřená o precizní práci se samply. Kdyby měla deska vročení 2002, nikdo by se nedivil. Nyní funguje jako milá reminiscence pro vytrvalé fanoušky, v jejichž kritičtější části zazní spory o to, co je generické a co klasické. Celkově lze říci, že deska přináší to nejlepší, čeho je netopýří klan aktuálně jako jedno tělo schopen. Nové fanoušky nenaláká, staré nasytí.