Průjezd cílovou rovinkou (Rush)

Částečně životopisné drama o soupeření Nikkiho Laudy (Daniel Brühl) a Jamese Hunta (Chris Hemsworth) v monopostech formule 1 nemohlo dostat lepší kabátek. Ron Howard dokáže s přehledem zprostředkovat to nejlepší z doby, kdy závodění nebylo ještě prachsprostý kalkul a vyžadovalo koule. Kdy drobná chyba na trati znamenala prohraný závod a ztráta kontroly nad vozem se rovnala smrti. Sezóna 1976 měla spoustu pamětihodných momentů, hodně havárií a jedno z nejtěsnějších vítězství vůbec. Kroužení na okruhu tu mnoho nenajdete, ale když už, jde o špičkovou podívanou. Čekejte spíš hutné lidské drama dvou naprosto rozdílných osobností, které spojovala nejen rivalita, ale i respekt a přátelství. Spolu s McQueenovým Le Mans (1971) nejlepší snímek o sportovním závodění.

Hudbu dostal na starost osvědčený fachman Hans Zimmer, který se letos rozhodně nenudí. Kromě nového Supermana, Osamělého jezdce a Rivalů si jeho příznivci hodně slibují od dramatu 12 let otrokem, o jeho práci na videohrách (Beyond) a seriálech (The Bible) ani nemluvě. To se prostě na kvalitě podepsat musí.

Zimmer už umí jen dva druhy soundtracků – pečlivě vykonstruované kompozice, které se snaží znít nově a neotřele, kde experimentuje se zvukem a jeho polohami; a pak jsou tu kusy, které dělá pro radost. Rivalové patří naštěstí do té druhé kategorie a podobně jako u Osamělého jezdce tu Zimmer sází na prostředí. Formuli 1 vždy definovalo úderné tempo a rázný zvuk, tady se o něj starají především kytarové rify Bryce Jacobse, syntezátory a rychlé bicí. O dramatickou rovinu pak piáno a chvějící se smyčce, v případě skladby 1976 violy. Rohy dodají potřebnou dávku hrdinství a je vymalováno.

Pak už je to práce s náladou a sem tam zvuk projíždějící formule na pozadí, odtikávání stopek ve Stopwatch nebo roztočení motoru nezkrotné bestie a jízda na hraně v Into the Red. Celá stopáž se nese spíše v kratších úsecích a někdy opravdu jen naťukává určité scény a téměř plynule přejde do staré pecky z hitparád let sedmdesátých, jako třeba Gimme Some Lovin' od Stevea Winwooda nebo Dyna-Mite od Mud. Retro atmosféra sála z kousků 20% a Oysters in the Pits, vedeného bicími a Jacobsovou elektrikou. Watkins Glen táhnou silné rify (bohužel v melodii z Počátku, z něhož se v průběhu alba půjčuje opravdu hodně), kdo má Zimmera naposlouchaného, bude mírně zklamaný. Nejvýraznější skladbou je jednoznačně Car Trouble s výtečně budovanou kytarovou smyčkou a osudovým nášlapem uprostřed skladby.

Nürburgring a Inferno podbarvují Laudovu nehodu v zatáčce Nordschleife a mění náladu na něco mnohem drastičtějšího. Zimmer užívá syntezátory ke zvýraznění napětí a rychlé perkuse v závěru se mění v kontrolovaný chaos, co přechází až v osudový ženský chór. Hlavní téma v tragickém aranžmá zazní poprvé od skladby 1976 v plné síle. Ať už to jsou vyčkávací syntezátory, jemné drnčení kytary v Mount Fuji nebo naopak naléhavá smyčka s hlasitými bicími ve For Love. Závěrečné skladby mají větší naléhavost a jejich poslech je téměř návykový. Emocionální náboj se zvyšuje a přechází do tradičního bombastického finále rámovaného skladbami Reign, My Best Enemy a Lost but Won, která vypráví příběh posledních kol závodu v Japonsku.

Pro fanouška F1 jde o balzám na duši. Tradičního Zimmerova posluchače zamrzí sebevykrádání i v klíčových momentech, ale poslechem rozhodně neprohloupíte. Film samotný je pak naprostou povinností, a to nejen pro příznivce jakéhokoliv závodění.