Ave Caesar! (Dawn of the Planet of the Apes)

Někde ve vesmíru přece musí být něco lepšího, než je člověk. (George Taylor)

Úsvit planety opic přináší na blockbuster až překvapivě inteligentní dialogy a děj neurážející lidskou (nebo opičí) inteligenci. Deset zim po vypuknutí nákazy bojuje zdecimovaná lidská populace o přežití v ruinách bývalého San Franciska. Setkání s opicemi nedopadne nejlépe a chybná rozhodnutí na obou stranách vhání dva kmeny vstříc konfliktu, který, jak víme, lidská rasa prohrála. Caesarův příběh pokračuje, společnost se rozvíjí a formují se první zákony. Pozlátko prvotřídních triků a opičích hereckých výkonů slouží vyprávění o jemných rozdílech dvou ras, jejich spolupráci i konfliktech. Když pak vypuknou první potyčky, mají mnohem větší váhu, protože charaktery, kterých se týkají, jsou živé. Opice, mluvící opice vypadají ještě reálněji než kdykoliv předtím.

Napříč historií podbarvovala všechny zásadní Planety opic výjimečná hudba od skvělých skladatelů. Během legendární scény Hestonova zjištění z roku 1968 burácel Jerry Goldsmith, svérázný Burtonův remake komponoval Danny Elfman a restart série Zrození planety opic měl na svědomí Patrick Doyle. Oskarový skladatel Michael Giacchino, který převzal otěže v Úsvitu planety opic, je žákem klasické školy a ze jmenovaných je nejblíže právě Goldsmithovi, stylem často i odkazuje na jeho původní soundtrack. S režisérem Mattem Reevesem už spolupracoval na sci-fi Cloverfield nebo nebo netradiční upířině Let Me In.

Klavírně smyčcová kompozice s nezanedbatelným množstvím žesťů a dřevěných dechů je plná emocí a silných momentů. Pro zvýraznění primátů využívá Giacchino především perkuse a metalofony v neobvyklém, až netradičně ponurém aranžmá. Na druhou stranu je tematicky až příliš blízký seriálu Ztraceni nebo Abramsově Star Treku. Popravdě řečeno, hlavní téma (The Great Ape Processional) jako by z ucha vypadlo hudbě k závěrečným titulkům snímku Super 8, ale nic to nemění na jeho propracovanosti a emocionální hloubce. Kdykoliv se rozezní a Caesar zamyšleně hledí do kamery, chloupky se ježí rozkoší nad dokonalou kompozicí. Také je pravdou, že ve filmu hudba působí prostě lépe. Placka sama o sobě nedokáže vyprávět příběh a některé části jsou až příliš zaměnitelné. Hlavně v první polovině. Nejpůsobivějším prvkem jsou citace Ligetiho Requiem for Soprano (letos už jde o druhý případ, viz Godzilla) a scéna koordinovaného opičího lovu (Look Who's Stalking, The Lost City of Chimpanzee) je díky němu ještě mrazivější. Neuhlazené tóny rohů (Close Encounters of the Furred Kind) podbarvují první setkání opic s lidmi a stejně jako Goldsmith vzal Giacchino hráčům nátrubky - výsledek je velice působivý. Určitě stojí za zmínku, že poslední skladbu (Ain’t That A Stinger) napsal Giacchinův devítiletý synátor Griffith.

Bez úchvatné vizuální stránky hudba Úsvitu planety opic nefunguje tak dobře. Nabízí silné momenty a sebevědomé xylofonové/bicí party (závěr Along Simian Lines), které na posluchače valí ve vlnách sílu opičí rasy. Lidé dostávají mnohem méně prostoru, tematicky nejsou tak zajímaví. Soundtrack místy ztrácí sílu a hluchých míst, kdy Giacchino jen podbarvuje konverzaci, je příliš mnoho. Je to skladatel silný ve velkých orchestrálních tématech a tichá, klidná místa tolik neumí. Jsou dobré, ale ne skvělé. Stále ovšem platí, že i ve svých nejslabších chvilkách je lepší než drtivá většina dnešních rádoby skladatelů.