Vstříc lepším zítřkům (Elysium)

Příslušníci lidské nadrasy si v budoucnosti vybudovali vesmírnou stanici Elysium. Čistý domov pro privilegované. Dole na zemi zůstal nepotřebný odpad v podobě dělníků a zlodějů. Max de Costa (Matt Damon) si v Los Angeles roku 2159 pomalu odpracovává podmínku za krádeže jako dělník v továrně na roboty, u radiační pece. Zaseklá paleta, následné ozáření a nehezké vyhlídky smrsknou jeho životní priority na jednu. Dostat se na Elysium, do léčebné kóje, která může prodloužit dobu jeho trvanlivosti.

Přímočarý příběh o sociální nerovnováze (někteří v tom vidí levičáckou propagandu, jiní čistou sci-fi ve stylu Asimova), na kterou je navěšeno několik dalších větví. Láska z mládí, ctižádostivá ministryně obrany (Jodie Foster), zhrzený, nedávno propuštěný spící agent nebo nenávist k šéfovi, z nichž nejlepší a nejzábavnější je ta, které dominuje psychopatický fanatik agent Kruger (fantastický Sharlto Copley), který má Damona zneškodnit („nepoškoďte mozek“). Bohužel jihoafrický režisér Neill Blomkamp zaprodal svůj um Hollywoodu a politická nekorektnost a vůbec celková nekompromisnost Districtu 9 vzala za své v pohádce o hrochovi, který na sebe nechal stoupnout (vysvětlení viz film) a přestal být sobeckou sviní. To však neplatí pro hudbu.

Za soundtrack k Elysiu je zodpovědný nováček Ryan Amon. Rodák z Wisconsinu dělal hudbu do ukázek a reklamních spotů pro firmu City of the Fallen, kterou sám založil, když žil s rodinou v Bolívii, a Blomkamp loni zaslechl jeho krátkou kompozici na YouTube. Měla takovou sílu, že ho prakticky okamžitě najal k filmu za 90 milionů amerických chechtáků. A byl to po čertech dobrý tah.

Rozmáchlý soundtrack, který má v sobě to nejlepší z Zimmera (kusy jako Deportation, I’d Like Them Dead, Darkness), a přesto překvapí tím, jak svěže a hlavně jinak zní. Vidíme ty samé vzory. Tklivé smyčce, burácející syntezátory, chorály, podobná rytmika. Jsou však propracovanější, Amon si v dnešní uspěchané době dává záležet, dává důraz na texturu a jde do hloubky. Hnací silou je kreativita a orchestrálně elektronický hybrid stojí za to.

Témata jsou spíše jen zlehka naťukávána, emocionální pouto není tak silné. Amon umí pracovat s náladou (Things to Come), nechává smyčce bojovat s elektronickým sténáním a pulzováním. Nebo tahá hudbu do úplně jiných dimenzí (Arming Projectile), kde nechává probublávat elektronické smyčky přes žestě a smyčce. Agresivní, drsné až nervy drásající tóny v A Political Sickness se valí přes perkuse… skoro jako by politika byla něco špatného. Ať už je to militantní The Raven nebo procítěná I Don't Want to Die s vokálem připomínajícím Lisu Gerrard, hudba pro jednou zas dokáže nejen doplnit obraz, ale i zaujmout.

Především finální akce stojí za to. Úvod Kruger Suits Up, podbarvující oblékání hlavní svině do exosuitu, je jako hrdelní cvičení tenora, do něhož nastoupí trombóny a struny. Celek dělá z Krugera něco, co přesahuje běžné záporáctví. To pokračuje i v monumentálním akčním kusu I’m Right Behind You, jehož výjimečný zvuk byl nasamplován z řevu paviána. Vše vrcholí skladbou Fire and Water a finální bitkou Maxe a Krugera na mostě. Závěrečné sólo na piáno a připomínka hlavních témat na smyčce ve skladbách Elysium a New Heaven, New Earth končí vysokým standardem v typicky osudovém duchu.

Vynikající prvotina, která by mohla (a měla) z hudby Ryana Amona udělat žádanou komoditu.