Relativně dlouhé chvílky (sic) Odeur de Violettes

Ano, jsou dvě jména, která by v recenzi měla zaznít. Neposkytnu ani jedno, nerad bych fakt, že se tady potkáváme se svébytnou autorkou, shazoval srovnáváním s evidentními (a přiznanými) vzory, předobrazy, chcete-li. Mimo to je třeba si konečně uvědomit, že na všechny má doopravdy vliv všechno a všichni. To jest, fenomén „globální hudební scény“, který patrně zabíjí lokální výrazové prvky (a kdo říká, že je to špatně? proč by kluci ze Sibiře nemohli být dalšími Neurosis Jr.?), má svůj neoddiskutovatelný dopad; hodnota původního přístupu ke skladbě je rozmělněna prostým konstatováním „tohle mě sakra baví – onohle je kurva šikovné – je slovo potenciál pořád ještě urážka?“. Asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že On Death and Dying je letošní nejlepší tuzemskou deskou. Koukejte si ji aspoň poslechnout na bandcampu.

Netuším, jak dlouho Odeur de Violettes sleduju, ale bude to už nějaký ten pátek. Zprvu neutrální vztah letos konečně překapal k fanouškovské oddanosti, nejen díky On Death and Dying, letošní desce, která vyšla na běloskvoucím vinylu a kazetě, v obou případech jde o krásné artefakty. Zpoza baru v Boru mě do sálu málokdo dostane tak, abych zapomněl na povinnosti u pípy; o to víc si takových vystoupení vážím.

Co je třeba vyzdvihnout, je vedle zvuku nahrávky (zásluha Low Resolution Studios, které zřizuje Hromy z Five Seconds to Leave) a práce s rytmikou (za všechny skladby I Like My Scars, They’re the Best Storytellers a From the Pit s budějovickým nezmarem cíkálem za bicími), kterážto dělá z desky pestrou podívanou, nutně trojčlenka zpěv – text – jazyk. Nechci se pouštět do debaty, jestli angličtina celkovému projevu ubírá nebo ne, jestli je ve folku české písničkářky prostor pro cizí jazyk, jestli jde o neupřímnost nebo ostych nebo čistě pohodlnost, protože mně na tom příliš nesejde, respektuju svobodu takové volby. Pak je ale třeba dát si bacha, jestli to dohromady funguje. Odpověď je nasnadě: funguje. Jako málokomu jinému. Pomalu nám dorůstá nástupnická generace písničkářů, ambiciózní a suverénní, která si jako nosič textu nevybrala českého symbionta, ale zvládnutou (na to slovo prosím položme důraz) angličtinu. Black Tar Jesus. Teclo. Žehnám.

Osm skladeb, rámcová melancholie, kapance (kapky/kopance) ženského vzteku, celková délka taková, že vám deska uteče, ani nevíte jak, což má dvě výhody
// po relativní chvilce máte jasno;
// po relativně delší chvilce se stanete závislými;
texty, kterým rozumíte, i když holkám obecně příliš nerozumíte. Ano, byla dvě jména, která mohla v recenzi zaznít. Nechtěl jsem sem nasypat ani jedno, ale dobře. Victoria. Lucas.