Štěpán Kopečný | Články / Reporty | 02.03.2013
Když vejdete do Sebright Arms, klubu na severu Londýna, zřejmě si pomyslíte, že jste na špatné adrese. Hořící krb, záclony a ženy nad šálkem čaje – nic, co by napovídalo tomu, že kdesi vzadu vlevo byste našli schody dolů, do místa, kde už zahrálo pár známých jmen nejen britské hudební scény. Dole to bylo roztomile pidi a předskupina nervózně oscilovala na dráze bar – backstage a vyčkávala, až se to tu zaplní alespoň natolik, aby nešlo vidět od mikráku k záchodům. Konečně vstoupili na pódium, aby uvedli večer do chodu. Projektor spustil abstraktní motivy na pozadí pro hlubší dojem, ale bicáka to děsně štvalo a na poslední chvíli sháněl sluneční brýle.
„Jmenujeme se Spectral Park.“ Tak jo. Chlápek za klávesama spustil své jablíčko a do prostoru zaznělo hodně zvláštní spektrum zvuků, při kterých jsem si představil Skrillexův splachující záchod. Kytary jízlivě burácely a chaotické bicí rozpačitý pocit a hořkost v uchu jen umocňovaly. Poslouchat tohle před spaním, tak nechci vědět, co se mi zdálo.
Ještě že basák byl kámoš, měl dlouhej svetr a čepici a přidal uklidňující basovou linku. Půlhodinový gig tak nějak odsýpal a na závěr parta přidala ještě srdceryvný příběh o přátelství bubeníka a baskytaristy, když nepořádná palička spadla kamsi dozadu a hrdina v čepičce ji v akrobatické poloze, hraje přitom éčko, vytáhl a podal bezmocnému kolegovi uvězněnému za bubny.
Během přestávky začali přibývat lidi, které přilákala noisepopová parta ze Severního Irska s poněkud zvláštním jménem Girls Names. Skupina, fungující čtvrtým rokem, vyrazila napříč Evropou s novou deskou The New Life, jež se dočkala pozitivních reakcí.
Majitel dlouhého khaki kabátu usedl na svatyni rytmu, aby naladil kopák na ten správný hlodavý severoirský beat, a když se do čela konvoje diváků hrdě postavil chlápek vyšší než London Eye, půlka obecenstva ze zadních řad padla do těžké deprese a to ještě svérázná baskytaristka ani nespustila svou ponurou linku. Čtveřice hudebníků vešla na stage s lahví červeného vína a nechala nástroje rozeznít žalostné melodie.
Intro navodilo temnou atmosféru odstátého černého čaje uprostřed pustoprázdného sídliště v černobílém filmu. Song po songu, od začátku do konce, tenhle set fungoval jako celek a když jsem poslouchal třetí píseň, nabyl jsem dojmu, že tuhle hudbu už znám strašně dlouho, přičemž jsem si ji teprve předevčírem hodil do mptrojky a hned při prvním poslechu kvůli ní přejel tři zastávky a přišel pozdě na hodinu angličtiny.
Kytary do sebe úžasně zapadaly, bubeník dokázal, že v jednoduchosti je krása, majitelka neoblomného pokerface a baskytary to celé podtrhávala a hlas frontmana byl spíše jako další instrument do souhry zvuků.
Zpěvák Cathal Cully nechal vydechnout diváky i spoluhráče a smočil rty v číši červeného, aby se s chutí a novou dávkou těch správně negativních emocí vydal na pouť osmiminutovou, převážně instrumentální skladbou The New Life. Baskytaristka využila pozornosti, nenápadně ustoupila k repráku, aby si trochu přidala a pohladila žaludky v prvních řadách. Fotograf vedle mě nevěděl, jestli má dřív prohánět svůj Canon nebo se dobrovolně utopit v posledním songu posledního alba kapely, jež dohrála poslední akord a odešla ze scény. Celé se to seběhlo moc rychle a chmurné představení čtveřice z Belfastu pro mne bylo alespoň částečnou satisfakcí za fakt, že jsem nezažil Joy Division.
Tihle borci nevypadali, jakože se chtějí s publikem mazlit a třikrát zvedat oponu, ale lidi si chtěli vytleskat ještě pět minut splínu. Přece jen se otevřely dveře na pódium a byla to naše odměřená baskytaristka, která přišla zpět před rozjasněný dav. Že by fakt přídavek? Kdepak, zapomněla si tu láhev vína.
Girls Names (irl) + Spectral Park (uk)
26. 2. 2013, Sebright Arms, Londýn
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.