Jiří Fiedler | Články / Recenze | 22.07.2014
Americké bluesrockové duo z Ohia urazilo dlouhou cestu od budování fanouškovské základny přes intenzivní koncertování v malých klubech, první hity ve filmech a nespočet reklamních spotů až po vytoužený triumf v podobě alba Brothers. To, spolu se třemi Grammy, představuje mezník, kdy se z The Black Keys stala jedna z nejoblíbenějších garážových kapel od dob The White Stripes. Následující El Camino (2011) jen upevnilo jejich pozici.
Blues byla vždycky intenzivní citová záležitost a blues rock je tak receptem na elektrizující a notně syrový zážitek, kdy se spojí přebuzená kytara s hudebním dědictvím delty Mississippi. Black Keys si na tomhle spojení postavili solidní kariéru, která nemusí zůstat jen u hraní po „menších“ klubech. O to těžší je po komerčním úspěchu překročit svůj stín a oprostit se od recyklování a sebevykrádání.
Tam, kde by jiné kapely daly píseň Weight of Love na konec desky, ji Black Keys zařadí na začátek. Nikdy nebyli pověstní schopností inovovat, a tak nejsilnější momenty Turn Blue přicházejí ve chvílích, kdy se Auerbach odváže a pustí se do neprobádaného teritoria. Skoro sedmiminutový náladový úvod spolu s několika kytarovými sóly svou epičností dobře reprezentuje následující celek. Skoro každá skladba obsahuje nářek a prosby o pomoc, podrážděnost nebo úsečné odmítnutí. Aktuální festivalový hit a hlavní singl Fever pak připomíná největší jízdy z minulosti, jako byly Gold on the Ceiling z El Camina a Tighten Up z přelomového Brothers, jsou tu i momenty, kdy připomínají například Eagles of Death Metal (Year in Review). A je dobré připomenout producenta Danger Mouse, jehož role od dob Atack & Release vzrostla na spoluautorství většiny skladeb a (virtuálního) člena kapely. Jeho vliv je nelépe znát na In Time a 10 Lovers.
Největší překvapení přichází v závěru se skladbou Gotta Get Away, signalizující nečekanou naději, že Black Keys konečně stojí na křižovatce, na které se rozhodují, jakým směrem dál. Na Turn Blue se dvojice snaží jít až příliš na dřeň a finále je ojedinělým momentem, kdy kapela vystoupí z vlastního stínu a snaží se dělat věci jinak. Auerbach pracuje s formulí, která duu zajistila komerční úspěch, takřka by se dalo říct, že ji znásilňuje. U jiných kapel jít hlouběji znamená nárůst kvality, ale The Black Keys jsou přesně ten typ skupiny, u níž je povrchnost předností.
The Black Keys - Turn Blue (Nonesuch, 2014)
www.theblackkeys.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.