Sin Fang, Sindri Stydlivý a postupné prozření

Islandské dívčí duo Jófríður and Ásthildur via Pascal Pinon byla reklama na skromnost a řádné indie, ještě než vůbec vystoupaly na pódium. Lidi okukují ultra DIY pult zamotaný v kabelech, dole s malým kopákem a po straně s nápisem Pascal Pinon z laciných blyštivých kamínků z islandské drogerie (nebo taky ne). Pascal Pinon předvádějí tradiční polévku po islandsku z vokálu Björk, Sigur Rós kopáku a Jónsiho sóla obecně, okořeněnou osobitým něžným stylem. Nelze jim to ale zazlívat, když žijete na ostrově s gejzíry a vulkanickými dómy a nejste Ben Frost, elfské tendence nepopřete. Navíc když má snad ve všem prsty Alex Somers.

Hala MeetFactory se naplnila sotva do poloviny, ale to stačilo Jófríður k radosti, „There is so many people, that’s crazy!“, pro organizátory to ale zas tak hřejivý pohled nebyl, řekla bych. Love song pro Kanye Westa, „Kanye where have you been, we could be together all the time“, zní od těchto křehkých múz dost roztomile, „I wanted to change the lyrics but I couldn’t find any word to replace Kanye“, jako by se omlouvá blondýnka s velkými brýlemi. Jófríður si pouštěla hudební podklady z analogového cosi (walkman, diktafon?), různé hučení a šumění, které, co si budeme povídat, je k éterickým skladbám nezbytné. Ke konci nás, jakožto publikum, Jófríður pochválila, že posloucháme a nekecáme, což nás podle aplausu potěšilo, a tímto romantickým komplimentem si jistě získala nejedno srdce. Pak nás Pascal Pinon opustily a zanechaly v melancholické náladě, jako když si prohlížíte staré fotky.

Když po přestávce vcházím znova do haly, Sindri Sigfússon už stojí poněkud strnulý nad natěšeným davem a rozeznívá své melodie. Prohlížím si merchandise, nad deskami a pokreslenými plátěnými taškami vyčnívají originální Sinovy skateboardy. Sindri začínal v indiefolkové skupině Seabear, na vlastní pěst se ale vydal popovější cestou a nabízí něco trochu jiného než současný „islandský trend“, takže po svých předchůdkyních rozproudil vzduch a poplácal po rameni. Už je pozdě cpát se do kotle, navíc s čajem, a tak si najdu místo uprostřed Meetu, kde se zvuk z obou stran beden údajně setkává v ideálním poměru, dostane se mi ale kopáku a vokálu, zbytek se ztrácí někde mezi kapelou a zvukařem. Otevře se mi výhled na většinu obecenstva a od svého psy trance kamaráda poslouchám, jak nudné je „indiefolkové publikum“. Sama mám z pohledu na čtvrtinu pohupujících se hlav frigidní pocity, pak ale uvážím, že nejsme na párty.

Sindri Stydlivý neřekne mezi písněmi o moc víc než „Thank you very much, you’re so kind to us“ a největší pohyb předvede, když se sehne pro flašku s vodou. Těžko říct, co za tím stojí, ale nálada se nikdy nepřehoupne přes bod opojení, hudební přednes je chladný a potetovaný Islanďan si nepouští diváky k tělu. Stále je ale Sinův chraplák příjemný zážitek, ,,We were young boys, smoking in the woods“, kánony, klávesy, tamburína, nějaká ta trubka a nad hlavami bubliny z bublifuku v červené záři reflektorů. Představuji si, že Flowers poslouchali Oliver Twist nebo Holden Caulfield na svých osamělých cestách, zapadající slunce a polní cesta.

Když se po bujném, ale přece nejistém potlesku Sindri vrátil na přídavek, změnil směr a zklidnil náladu skladbou Walk with You, kterou hrál jen sám na klávesy. Zdálo se, že konec bude jemnější, Sin pokračoval písní Two Boys ze Summer Echoes, ukázal chraplavé výšky a poprvé na sebe opravdu upoutal pozornost. Šla jsem lehce do kolen. Došlo mi, že ta osoba doopravdy existuje, stojí tu přede mnou a hraje (skoro) jen pro mě. Ten moment přišel bohužel až ke konci a já si teprve teď říkám, že to stálo za to. Lepší pozdě, než nikdy.

FAQ: Ne, neměl ty pletené vousy, ani z kytek. Vlastně vůbec žádné vousy. FAIL.