Popluh | Články / Reporty | 24.01.2014
Do Lucerny se po dvou letech vrátila denverská kultovní kapela hrající alternativní country. Dva roky zpátky se mluvilo o koncertu roku a mluvit se o něm bude i letos. Den po komorním vystoupení čtveřice členů pod hlavičkou Denver Broncos UK v žižkovském Bajkazylu se už kompletní skupina představila na regulérním koncertu jako Slim Cessna’s Auto Club. Předskokana jim dělali česko-američtí The Moonshine Howlers, společný projekt členů několika kapel (Insignificant, Jonestown, Twisted Rod, The Rocket Dogz, Phantoms on Fire), který nejspíš vznikl s upřímnou touhou vzdát poklonu svým oblíbeným (nejen) country interpretům a společně to na pódiu pěkně rozjet.
Nedostatek originality v původní tvorbě rozhodně vynahrazoval drajv a nasazení. Jejich muzika byla jakýmsi crossoverem mezi country, rockabilly a celtic punkem, u všeho jste měli pocit, že už jste to někde slyšeli, ale nevadilo to ani trochu. Technicky skvěle zahrané songy fungovaly hlavně v momentech, kdy se jednotliví členové předháněli v sólové hře nebo když kapela sáhla po coveru. Došlo tak i na legendu outlaw country Boba Waynea, ovšem publikum definitivně strhla až předělávka Ace of Spades legendárních Motörhead s parádní banjo vyhrávkou. Dělat předkapelu je občas nevděčná práce a v tomhle případě to platilo dvojnásob, ale The Moonshine Howlers se toho zhostili se ctí a poprvé toho večera zlanařili lidi od baru k pódiu.
Jakmile se ale v nosferatu stylu připlížil Jay Munly aka Munly Munly a hlubokým hlasem prohlásil "Jesus is in my body but my body has let me down...", bylo vymalováno. Zvlášť když je Munly s vizáží člověka v posledním stádiu tuberkulózy dokonalým vyobrazením těchto slov. A i přesto, že jsem udělal vše proto, abych si z koncertu něco pamatoval, jakýkoliv odpor byl marný. Zbytek výborného setu se slil do divoké projížďky nejenom zákoutím věřící duše cloumané lidskými vášněmi, ale také novou evropskou výběrovkou An Introduction for Young and Old Europe, vydanou pod hlavičkou vydavatelství Glitterhouse. Slim Cessna swingoval na kraji pódia, leckdy i pod ním, Jay Munly klečel a deklamoval bohu, Lord Dwight Pentacost neuvěřitelně vazbil na banjo i dvoukrkou kytaru, basák v bílém obleku působil jak z Elvisova kokainového snu a Rebecca Vera hrála na klávesy a steel kytaru ("Na kterou mě dva měsíce zpátky naučil chlápek, který byl v kapele přede mnou."). Munly s Cessnou v duchu "Get a little higher", svérázné divácké projevy ze zdánlivého klidu balkonu, Cessna šeptající v pitu pod podiem – a následně s hudební explozí diváky vystřelený zpátky. Vzpomínání na dětství fotbalového fanouška Slovanu Liberec a nekonečné čekání na hráče kvůli podpisu v momentě, kdy si člověk po koncertě nechá od kapely podepsat plakát a nechá se vyfotit se Slimem Cessnou. Dvakrát.
V dnešní době bezvěrců Slim Cessna’s přitáhli do semeniště (hudebního) zla, obecně známého jako diskotéka, trochu té čisté víry, temného gospelu, punkové modlitby, jejíž srdce bije v jedinečném rytmu country. Iniciační zážitek, který už v dnešní době nečeká na prknech kostela, ale na pódiu music baru. A jde to i bez hlásání zaručeného vykoupení. Slim Cessna’s Auto Club dokonale kloubí kovbojskou a kazatelskou poetiku se skvělou a naléhavou hudbou, u které není problém upadnout do transu. Ať už nehnutě nebo s choreografií podomního vymítače ďábla.
Odpovědi na dvě zásadní otázky závěrem. Může být cool chlápek s obří podobiznou Ježíše na kytaře? Může. Jeden z koncertů roku v lednu? Ano.
Slim Cessna’s Auto Club (usa) + The Moonshine Howlers
22. 1. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.