Články / Reporty

Nestálá hladina černého jezera Boduf Songs

Nestálá hladina černého jezera Boduf Songs

Shaqualyck | Články / Reporty | 06.05.2013

Taková nádhera se křížovou klenbou Galerie U Mloka nelinula ani nepamatuju. Mat Sweet přijel s novou deskou Burnt Up On Re-Entry, v setlistu však pamatoval i na starší kousky. S kytarou mu předskočila americká kámoška Jessica Bailiff, kterou mistr doprovodil na bicí. Je poslední dubnový večer a mohutné metličky (čti: košťata) se k filipojakubské noci hodí náramně. Oba absolutně soustředění. Basák hypnoticky stínuje. Stojí zády, na hlavě kapuci, inu postmoderní černokněžník. Obecenstvo ani nedutá, desítky strnulých soch dokonale omráčených tíhou okamžiku. Nevím, kdy naposled jsem tak zřetelně slyšel drhnout trsátko o struny. Nepopsatelně atmosférický warm-up. Tichá krása, souznění. A to byl teprve začátek.

Devátá odbila, lampa ještě svítila. Zespod ji doplňují žlutě zářící čtvercová tlačítka na shoegazeovém bazmeku. Mathew sedí na židli, přimhouřené oči, kytara na klíně. Vystupuje skromně, skoro až zakřiknutě. Záhy jej obklopí akordy a prostorem si začnou pozvolna klestit cestu makabrózní přízraky. Trocha akustické folkové psychedelie, trocha ryzího písničkářství. Táhlé melodie končící v nekonečnu. Komorní symfonie pro dvě ruce. Pocitová záležitost. Soundtrack noci. V některých polohách byste uslyšeli spadnout špendlík. A rozhodně to nebylo tím, že by vypadly pojistky. Místo toho slyšíme cvakání fotoaparátu. Zvláštní. O kolika koncertech můžete tohle říct? Nikdo nemluví. Jen občas se zpod pečlivě učesané černé pěšinky ozve nesmělé „Thank you“. Lidi jsou jak pěny, nehybně visí Matovi na strunách a dychtivě hltají každičký tón. V mezičase pravidelně propukají v nadšený ryk a až nečekaně intenzivní potlesk. Jinak ani hláska. V momentě, kdy nikdo z publika není schopen zareagovat ani na umělcovu nevinnou otázku: „Anyone knows what time is it?“, dostává večer už lehce bizarní rozměr. Baladická nálož zřejmě dolehla i na hlasivky všech přítomných.

Vzduch váží asi tunu a lepí jak ševcovský klih. Jako by se nad námi zavřela hladina černého jezera. Nádech ale najednou ztrácí smysl. Nikdo nic nechce, nikdo nic nepotřebuje. Je jenom tady a teď. Song to keep me still. Sofistikovaná ponurost. Těžká a obepínající jako temnota v hodině mezi psem a vlkem. Jednou nohou v ráji, druhou v předpeklí. Umím si představit, že podobné záležitosti pouští Tim Burton doma dětem před spaním. Mat vypadá unaveně, ale ošidit přídavek ho ani nenapadne. Postěžuje si na vlhkost, ale záhy to jedním dechem odlehčuje, že prý o něm stejně všichni říkají, že je „shit guitarist“. Když dohraje, zůstane ve vzduchu viset kouzlo nevyřčeného. Všechny nás dostalo a nikdo nám ho nevezme.

Spokojený se zasněně potácím k distru, vedle zrovna někdo nabízí veganské chlebíčky a další laskominy. Vinyly a medvědí česnek. To nevymyslíš. Věren svému příjmení nandá si Mathew s úsměvem na lívance pořádnou porci tmavé marmelády. Zaslouží si to. Nakonec se tu sešel solidní hlouček. Známé i méně známé obličeje. V Olomouci to bylo vždycky spíš o věrnosti než o počtech. Dialog Crew se rozloučili ve velkém stylu, snad brzy najdou důstojného nástupce.

Info

Boduf Songs (uk) + Jessica Bailiff (usa)
30. 4. 2013, Galerie U Mloka, Olomouc

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace