Akana | Články / Recenze | 26.02.2016
Se skromností sobě vlastní vyjadřují Tindersticks naději, že jejich desáté (jedenácté, počítáme-li dva roky staré rekapitulační Across Six Leap Years) řadové album odráží tvůrčí posun. Dá se s tím souhlasit, alespoň ve srovnání se dvěma, třemi předchozími počiny. Nevšední je už úzké propojení skladeb z desky se světem filmu. Tedy ne že by takové vazby byly u Tindersticks něčím novým. Jejich hudba je pro využití na plátně jako stvořená a soundtracky také tvoří pevnou součást diskografie skupiny. Tentokrát šli ale opačnou cestou. Ve spolupráci s festivalem krátkých filmů v Clermont-Ferrand oslovili několik tvůrců, aby k hotovým písním vytvořili exkluzivní obrazový doprovod. Podle zatím zveřejněných ukázek jdou výsledné filmy skutečně daleko nad rámec obyčejného videoklipu. Pomalu plynoucí, až statické, jen lehce stylizované výřezy z reality písničkám Tindersticks skvěle padnou a obohacují je. Jejich souborné vydání má být součástí limitované edice alba a už teď je jasné, že za těch pár šestáků navíc to stát bude.
Jinak jsou novoty v hudebním arzenálu kapely jako obvykle spíše dílčí, přesto se dá říct, že i celková nálada je tentokrát vskutku jiná. Tindersticks byli vždycky melancholičtí, málokdy ale vyloženě drásaví nebo bezvýchodní. Na The Waiting Room se ovšem nachází několik momentů, kdy útěšný splín přechází do skutečně bolavých rozpoložení, jako by se tu nepřímo odrážela stupňující se tíseň z vývoje naší civilizace. Zejména v Help Yourself zní zpěv Stuarta Staplese expresivněji a zoufaleji než obvykle a předposlední We Are Dreamers je úzkostným voláním o pomoc. Ještěže rozdrásané nitro trochu urovná následující Like Only Lovers Can. Také nic pro zasmání, ale tahle hořká čokoláda už zase spíš konejší.
V první polovině alba jako by se Tindersticks trochu ohlíželi za obdobím desek Simple Pleasure a Can Our Love..., na nichž svůj zvuk pročistili a posunuli směrem k rhythm'n'blues a soulu. Podobné asociace se na mysl derou i teď. Slyšíme decentní groovy spodky, v písni Were We Once Lovers slapující basu, v Help Yourself jazzově odsekávající dechy. Počínaje instrumentálkou Fear of Emptiness je ale s dynamickou členitostí konec. Noříme se do zadumanějších, minimalistických nálad. How He Entered pomalu odtikává s mluveným vokálem Davida Boultera, titulní The Waiting Room zpívá Staples pouze za doprovodu varhan a drobných ruchů v pozadí. Není to špatné, ale přistihuju se, že s prvními tóny Fear of Emptiness se začínám těšit na chmurné drama výtečné We Are Dreamers!. Instrumentálky jsou běžnou součástí desek Tindersticks, tady máme hned tři , tentokrát ale postrádají nějaký specifický rys, který by z nich dělal něco víc než příjemný tmel mezi písničkami.
Skupina si pochvaluje kolektivní sepětí při práci na albu, dveře pro inspirativní hosty ale zavřené nezůstaly. Tindersticks se hned dvakrát vracejí k tradici duetů. Do skladby We Are Dreamers! přispěla výrazným doprovodným vokálem Jehnny Beth ze skupiny Savages, totálně odzbrojující je ovšem společné lkaní Stuarta Staplese a Lhasy de Sely v písni Hey Lucinda. Tato trestuhodně nedoceněná písničkářka hostovala už na albu Waiting for the Moon, byla Staplesovou blízkou kamarádkou a tento duet, který, který zrál v šuplíku Tindersticks řadu let, s ním nazpívala ještě před svou smrtí v roce 2010. Skupina teď dala skladbě nové aranžmá s rozverným gamelanem v závěru a učinila z ní jednu z ozdob desky.
Těch ozdob má The Waiting Room samozřejmě víc. Tindersticks neustále dokazují, že v rámci své poměrně vyhraněné výrazové polohy jsou s to znovu a znovu překvapovat. Tentokrát se sice nevyhnuli drobným náznakům recyklace, ale je docela dobře možné, že až se zmiňované filmové miniatury v kompletní podobě vydají do světa bok po boku se svými písňovými předlohami, všechno do sebe zapadne ještě lépe.
Tindersticks - The Waiting Room (Lucky Dog/City Slang, 2015) https://tindersticks.bandcamp.com/album/the-waiting-room
Live: Tindersticks (uk)
10.03.2016 20:00 | Divadlo Archa, Praha
foto © Christophe Agou
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.