Akana | Články / Profily | 01.02.2015
Skvostná syntéza. Poté, co se Radiohead pokusili radikálně odříznout od kytarové melancholie a s dvojčaty Kid A a Amnesiac vpluli do experimentálně elektronických vod, dávají zase zelenou kytarám a velkým melodiím. Pokud jim předtím šlo o únik před masovou popularitou, jejich snaha přišla vniveč. Nejen že je do nebes i nadále vynáší odborníci, ale jejich náročné hudební výzkumnictví kupodivu neodradilo ani většinu fanoušků. Ty, pro které se stali nestravitelnými, nahradili noví. Na Hail to the Thief jako by kapela ukončila vzpouru a smířila se s tím, čím je.
Neznamená to ovšem, že by plody elektronických výbojů zavrhla. Vplétá je do svého kytarového smutnění s jistotou a invencí, jakých by zřejmě bez toho památného vybočení nedosáhla. Část repertoáru (Backdrifts, The Gloaming, Myxomatosis) na chytrých mašinkách přímo stojí a naprosto organicky se s akustickými čísly doplňuje. Některé songy naopak svojí rockovou úderností odkazují dokonce až k nahrávce The Bends a není asi náhoda, že právě písním There, There, Go to Sleep a 2+2=5 se dostalo cti propagovat desku v singlové podobě. Najdeme tu drásavé klavírní balady i roztřesenou syntetickou paranoiu. Radiohead zkrátka mixují to nejlepší, co až doposud vymysleli, a dělají to s bravurou a naléhavostí, která bere dech a případným poznámkám typu "Tohle už tady přece bylo" bere nekompromisně vítr z plachet.
Jestli bylo na přelomových milnících Kid A a Amnesiac něčeho škoda, bylo to příliš spořivé nakládání s jedinečným hlasem Thoma Yorkea. Ten se tu znovu ocitá v centru pozornosti a zpívá tak, že by rozplakal kámen.
Hail to the Thief může někomu připadat jako ústup z dobytých pozic. Ale pro toho, kdo slůvka progrese/stagnace moc neřeší a dá hlavně na bezprostřední zážitek, je album požehnáním. Tohle jsou Radiohead v kostce, která hraje všemi barvami. Hudební nádhera bez hranic.
Radiohead – Hail to the Thief (Parlophone, 2003)
www.radiohead.com
Jan Krejča 05.08.2024
Nepotlačovat emoce, touhy, ani chuť po zvukové dekonstrukci. Ve středu společně s Lakoon v Bike_Jesus.
Jiří Moravčík 08.07.2024
Tak jak ho podle něho Pánbůh umístil do nepatřičného těla, je mu těsné i flamenco a než by se jeho pravidly nechal omezovat, identifikuje se jako ex-flamenco. Letos na Colour…
Jan Krejča 29.06.2024
Každá osobnost bývá potomkem svého díla, každá osobnost bývá poměřována silou charizmatu. Ne každá však dosáhne ideální kumulace zkušenosti, přehledu a nadčasového přístupu v pozdějším věku.
redakce 22.03.2024
Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.
redakce 21.03.2024
Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.
redakce 20.03.2024
Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.
redakce 20.03.2024
Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.
redakce 19.03.2024
Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.
redakce 18.03.2024
Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.
redakce 18.03.2024
Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.