Ve snu na Colours: Svátek malých překvapení

Mám vážně velikou radost, že se česká alternativní scéna prezentovala v nejlepším světle. Ať už jde o Tvrdého s Havelkou nebo Baromantiku, dát jim přednost před zahraniční konkurencí mělo smysl. A totéž platilo i o méně známých jménech, třeba dvou pražských producentech Dikolsonovi a Aid Kidovi. První zaujal autorskými animacemi s příběhem, druhý zvláště chytrými samply – mixoval i Lenku Dusilovou (song Ptáci). Oba považuju za přední zástupce chytré, dynamické elektroniky. U Dikolsona si můžete i pozpěvovat, u Aid Kida zatančit, ani jeden nemá hluchá místa. Dikolsonův pomalejší rozjezd sice mnohé odradil, tajemné sci-fi atmosféry by bez něj ale nedosáhl. Aid Kid je zase více digitální, velmi progresivní, a set posiluje prací VJky Černé. Ta ovšem nedorazila, a tak ji nahradili Jakub Pešek (Lunchmeat) a Patrik Sedlák (světla). Kredit jim patří o to větší, že show připravovali za pět minut dvanáct (chvíli před vystoupením) a promítali i na polopropustnou síťovinu umístěnou před mladého DJe. Vynikající nápad, vynikající set, vidím budoucnost.

A pokud hovořím o zástupcích české scény, myslím tím i kvalitní kurátorování na Full Moon stagi. Nedělní odpoledne jsem věnovala dvěma redakčním tipům a oba už mám ode dneška v playlistu. Zvláště rafinovaní, mladí a nadějní Inheritance, Slováci usídlení v Brně, si doslova vynutili další poslech. Hovoří o sobě jako o hudební proměnné, vydávají pouze EP, protože stále mění žánry a stejně takový vyvolávají dojem na živo. Vzbuzují podobné pocity jako jazz nebo post-rock, na festivalu pozoruhodný, jediný koncert svého druhu. Což se dá říct i o Fumaca Preta v hlavním večerním čase. Dostat je do republiky bylo velkým přáním Michala Pařízka a jeho satisfakce teď musí být nekonečná. Zdánlivě přísný underground byl na živo sexy, zábavný a řádně „dirty“. Zuřivý garážový základ zveličují divočinou latinskoamerického rocku a na věčnosti na ně trsá beztak i sám Jimi Hendrix. V katalogu stálo, že se jejich debut vyprodal za tři týdny. Už chápu, nákladem to nebude. Takový odvaz je hoden světoslávy… Na FM stagi nadchli i Nod Nod, Kalle nebo Gallon Drunk, které miluje sám Nick Cave. Zcela nezaujatě tleskám.

A jdeme do finále. Mika vs. The Soft Moon. Funkčnost sluníčkových koncertů na konci Colours jsem si už vyzkoušela, a tak jsem povzbuzená vším tím rock’n’rollem zariskovala a dala přednost americkému nářezu před sladkým. Pak temnota zastřela můj zrak a já na chvíli viděla svět jinak. Z koncertu jsem odešla silnější a bohatá. Neusmívala jsem se jako všichni po Mikovi, protože já měla o čem přemýšlet. Za tenhle ročník jsem proklatě vděčná.