Natálie Zehnalová | Články / Reporty | 09.12.2019
Roman Ole, Albertine Sarges, Colin Self, Franziska Aigner, Evelyn Saylor, Holly Herndon, Mat Dryhurst – sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti. Nestává se často, aby byla lidskost v čiré, uvěřitelné a srozumitelné formě tak dobře viditelná, až téměř hmatatelná. Holly Herndon a jejím spolupracovníkům se toho podařilo dosáhnout zapojením nových technologií do kreativního procesu.
Herndon na svém letošním albu Proto spolupracovala se Spawn – počítačovým programem se schopností strojového učení. Ten vyvinula společně se svým partnerem Matem Dryhurstem, umělcem a výzkumníkem v oboru technologií a etiky, a expertem na umělou inteligenci Julesem LaPlacem. O Spawn Herndon mluví jako o svém „děťátku“ a vnímá ji jako spolupracovnici, ne jako pouhý nástroj. Představení bylo součástí doprovodného programu k výstavě Latent Being multimediálního umělce Rafika Anadola a do jisté míry představovalo protiklad k vystoupení finského elektronického dua Amnesia Scanner z předešlého týdne (čtěte zde).
Obě show spojuje hledání humánnosti a snaha přiblížit, polidštit umělou inteligenci, a to v přímém kontaktu s publikem. Každá přitom svůj cíl uchopuje jinak. Pod vedením Amnesia Scanner jsme se procházeli po labyrintu někde na okraji pekla, pomocí masek a špetky cynismu jsme zpracovávali zraňující prožitky a negativní emoce a vyrovnávali se s nimi každý po svém. Herndon a spol. nás naopak zaplavili přívalem pozitivní energie a zapojili do svého kolektivního úsilí – v jednu chvíli doslova, když nám Colin Self předzpívával a my opakovali po něm, aby i naše hlasy mohly být použity při trénování Spawn. Účinkující před nás předstoupili bez masek, v prostých světlých kostýmech, které působily jako z filmové pohádky, a pomocí vokálů a moderních technologií dali dohromady intimní, přesto ambiciózní show. Stejně jako se na plátně do sebe vlévaly předem připravené vizuály se záběry kamery v reálném čase, přelévaly se i jednotlivé hlasy a místy nebylo možné rozeznat, kde končí ten čistý lidský a začíná počítačem procesovaný. Místy se scházely v souzvuku a jindy do sebe narážely protichůdné sonické vlny. Vokály se staly hlavním výrazovým prostředkem, elektronická hudba fungovala spíše jako podklad a teprve při přídavku dosáhla tanečního beatu a vysoké hlasitosti. Spawn přímo v akci jsme ale neslyšeli, na to je, jak Herndon objasnila, ještě příliš stydlivá.
Ačkoliv by experimentální elektronika a vícehlasy mohly snadno připomínat nějaký rituál, v tomto případě tomu tak nebylo. Rituál rozděluje na zasvěcené a nezasvěcené, zatímco tady nebyla žádná jasně stanovená hierarchie mezi účinkujícími a publikem, ani mezi jednotlivými účinkujícími. Každá skladba byla samostatným dějstvím a i ti, kteří v něm zrovna neměli part, vždy zůstali na pódiu a poslouchali. Drobnými gesty – ať už usrkáváním čaje či výmluvnými grimasami při rozmotávání zašmodrchaných kabelů – dávali najevo, že jsou koneckonců taky jen lidé. Samotná Herndon se občas stáhla do ústraní a nechala povystoupit své kolegy, ke kterým zjevně chová hlubokou náklonnost a respekt. Lehkost a radost, s jakou všichni sdíleli pódium, byla nakažlivá a byla působivou stránkou celého představení.
Jestli jsme se předešlý týden s Amnesia Scanner pohybovali po okrajích pekla, tentokrát jsme nahlédli do jakési verze ráje – ne toho slibovaného v posvátných knihách, ale takového, jakého by mohlo být možné dosáhnout pokorou a vzájemným respektem tady na zemi.
Holly Herndon (us)
6. 12. 2019 Kraftwerk, Berlín
foto © thejaymo
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.