White Lies a jejich přátelé

Každá novinka White Lies s sebou přináší velká očekávání. Už v okamžiku, kdy povstali z popela kapely Fear of Flying, dostali nálepku postpunkových následovníků Joy Division. Ale ani po devíti letech, kdy se snažili od temného zvuku debutového alba ustoupit, se tohoto přirovnání nezbavili. S každou novou nahrávkou se snaží přizpůsobit masovým posluchačům a jejich předešlý počin Big TV měl s postpunkem společného asi tolik jako Morrissey s Audrey Hepburnovou. Navzdory tomu se od nich pořád čekalo, že se na nové desce Friends vrátí ke kořenům.

První dva singly si protiřečily. Nejprve nám Take It Out on Me naservíroval new wave jako z roku 1984, když ve vykrádačce hitu A-ha Take on Me není ani náznak White Lies z před tří let. Otevírá to sice bránu k objevení nového stylu, ale kopírovat dvaatřicetiletý song je nevkusné. To druhý singl Come On je jednou z nejlepších skladeb nahrávky. Hlavním tahounem je kytara, která se nenápadně vkrádá do popředí, aby naplno vynikla ve druhém refrénu, a ačkoliv se text v závěru písně zbytečně opakuje, tematicky se jedná o jeden z lepších lyrických počinů. Ovšem s přibývajícími singly přibývalo ještě víc new wave a synthpopu a všechny naděje na návrat ke kořenům zmizely v nenávratnu.

White Lies byli vždy kapelou, která zpívala o lásce, jež je větší než její aktéři, tentokrát texty jako by pojednávaly o lásce, která není dostatečně silná na to, aby z ní bylo více než přátelství. I přes známé téma působí vše nedotaženě. Korunu tomu nasazuje fakt, že většina tracků je delší než čtyři minuty a ty se bez kvalitních textů utáhnout nedají. Jinak tomu není ani v nejlepší skladbě Summer Didn't Change a Thing, která sází na osobitou lyrickou beznaděj. Ta oponuje veselé basové lince à la The Smiths a jejich kontrast ukazuje cestu k vysvobození, vše graduje silnými kytarami v refrénu, podobně jako na Come On.

Dvě kvalitní skladby desku nezachrání. White Lies měli příležitost přijít s něčím originálním, ale bez nátlaků nahrávací společnosti jako by ztratili směr a motivaci. Friends je beze špetky nadšení a maskování popovými melodiemi to nezachrání. Synthpop je směrem, kterým by se mohla kapela vydat, ale musela by přijít s něčím, co jsme už neslyšeli tři dekády zpátky.