Jedna z nejrychlejších stonermetalových kapel - Torche

Uřícené tempo na nové fošně z nich dělá jednu z nejrychlejších stonermetalových kapel. Příliš rychlé na skejt, ale akorát do auta. Zároveň jsou nejpopovějším uskupením žánru, neboť do něj vnesli pocit pohody, zejména zpěvem. Další charakteristikou, která je může s mírnou nadsázkou řadit do popovějších vod, je místy punkově rázná, krátká stopáž skladeb, hluboko pod popovým průměrem 3:30. To vytváří kontrast s hutnými podladěnými riffy. Není překvapením, že frontman Steve Brooks nepovažuje Torche za metalovou kapelu.

Od debutu uplynulo bezmála deset let. Je příznačné, že to bylo v roce 2005, kdy vznikaly kapely jako Middian, Black Tusk, Bongripper, Red Fang, Cough... V témže roce vydali nová alba High on Fire, OM, Spiritual Beggars, YOB, Earth, Cathedral, Ufomammut i Bongzilla. Silný ročník, chce se říct. Tři roky nato přišli Torche s novou deskou Meanderthal, a pokud jsou druhá a třetí alba zlomová, pak to o této trojici (tehdy ještě čtveřici) platí trojnásob. Zatímco na prvotině se odehrává – jakkoli odvážný na svou dobu i žánr – mix podladěných riffů s nezvykle melodickým vokálem, chybí komplexnost a vícerozměrnost, je to heavy pop, ale stále caveman blues. Ty, trochu paradoxně, vnáší do tvorby právě na Meanderthal (výborná přesmyčka slov zlý/podlý a neandrtálec), kde odzbrojují posluchače překvapivě komplikovanými kytarami ve zbrklém tempu, které by nepřekvapily na desce Protest the Hero. Brooksův zpěv zní o poznání lépe, už nepůsobí tak nepřirozeně posazeně. A dojde i na popěvky „whoa, ooh“. Decibel pak přirovnal novou podobu Torche ke Grohlovým Foofies.

Komplikované kytarové výpady zmizely, punkrockové melodie a razance v hlase i vyhrávkách stejně tak. Psychedelické, mírně droneové, lehce jižanské odbočky z předchozích alb vzaly taky za své. Co zůstalo po restartu? Zásadní změnou je kompozice postavená na repetici. Už to není tolik o silných radio friendly refrénech, místo toho otvírák končí buřícím hlukem a skladby jsou stavěné spíše na rozvíjejícím se motivu. V případě závěrečné Restarter by se dalo hovořit o monotónní síle typu She’s Lost Control od Joy Division. Jeden rytmus, jeden riff, přesto rozhýbe v bocích. S tím rozdílem, že Torche to dělají s typickým neúnavným drajvem (uvidíte na Sedmičce).

Uřícené tempo, betonové riffy (kdo bude stát vepředu, bude vlát jak čabraka v průvanu), popová bezstarostnost (ne nedarmo Brooks říká, že texty jsou hromada nesmyslů), to všechno je s albem, na které se čekalo bezmála tři roky, zpátky. Ti, pro které bylo poslední Harmonicraft příliš duhové a slaďoučké s příchutí cukrové vaty a měli pocit, že jejich popovost zašla za hranu nebo mu snad vadila nebývale vysoká koncentrace roztodivných kytarových sól, ocení novinku asi nejvíce. Restarter zní sevřeně, narozdíl od předešlé, neméně dobré tvorby. Jisté kruhy takovým deskám říkají dospělé.