Woyzeck ist nicht tot. A co svoboda a demokracie?

Brněnské HaDivadlo, v rámci své sedmačtyřicáté divadelní sezóny s názvem Nerůst, dedikovalo celý jeden únorový týden tvůrčí intervenci hry Woyzeck, kterou podle fragmentu Georga Büchnera zrežíroval a veřejnosti představil autor scénáře Miroslav Bambušek. Scéna experimentálního divadla nabídla bohatý program gradující od několika repríz Woyzecka spojených s besedou s autory, projekce Bambuškova filmu Lidi krve (2021) přes koncert autora scénické hudby Tomáše Vtípila, který představil scénickou hudbu obohacenou o několik bonusových prvků, po víkendový „zábavný program s živou hudbou a soutěžemi“, na který divadlo nachystalo mimo jiné takové neobvyklosti, jako je tombola či střelba na pohyblivý cíl.

O hře Woyzeck bylo již napsáno mnoho a je patrné, že vyvolává kontroverzi ať už kvůli svérázné interpretaci poměrně staré předlohy, či pro po všech stránkách značně expresivní zpracování inscenace. Pokud však divák nelpí na podrobné znalosti původního díla, případně netrvá na přesné interpretaci Büchnerova dramatického zlomku (nedokončený rukopis je z roku 1837), může ho představení dostat zejména na rovině emoční a vjemové.

Poslední týdny a dny jsou plné změn, nových informací, nejistoty a přehodnocování zažitých představ o tom, kudy se bude v nejbližší době ubírat svět. Sama vnímám výrazné senzorické přesycení a svůj mozek bych popsala jako místnost plnou blikajících obrazovek s hlasitostí vyšponovanou na maximum. Představa, že by měl člověk k totálnímu zahlcení přidat ještě návštěvu divadla, byla lehce surreálná. Hlediště praskalo ve švech, méně draví příchozí se s povděkem usazovali na schody vedle židlí. Tři centimetry nad hlavou jsem měla mříž mezipodlaží provozního schodiště, což se krátce po začátku hry ukázalo být zajímavou interaktivní kulisou, díky níž jsem se snáze vžila do rozervanosti hlavní postavy, jíž se vnitřní psychické stavy stávaly nepříjemným vězením.

Mark Kristián Hochman v roli Woyzecka zahájil inscenaci v němčině. Byť německy umím nejvýš deset slov, díky výtečné dikci a bohaté interakci s publikem by nebylo těžké smířit se s variantou, že celý děj bude v němčině, ta totiž již od počátku výrazně emočně nabitému projevu absurdně slušela. Někdy může absence porozumění slovům člověka přimět, aby se více věnoval čtení neverbální a paraverbální komunikace, a přinese mu mnohem hlubší propojení s emočním kontextem. To se stalo i v tomto případě: přestože se němčina o představení dělila s češtinou, z německých pasáží vystupovala až hmatatelně do popředí Woyzeckova postupující duševní porucha spojená s potřebou vymanit se z područí elit a se stupňující se žárlivostí vůči družce Marii.

Scéna i kostýmní výprava byly noblesně vsazeny do moderních kulis. Woyzeck, oděn do ikonické žluté pláštěnky, kterou lze vnímat jako narážku na aktivistku Thunbergovou, Hejtman v podání Simony Pekové s formálním maskulinním vzhledem doplněným holí, tematická stylizace davových scén (funky sportovní oblečení, zimní kabáty, plesové retro oděvy). Na jevišti ležely hromady skartovaného papíru, se kterým herci průběžně pracovali, stěny byly pokryté bílým plátnem, skrz které byly střídavě prosvěcovány německé nápisy nebo promítána videoprojekce. Díky tomu, že se vizuál vázal k současnosti a nezůstal v 19. století, bylo pro diváka snazší hledat paralely mezi dějem hry a aktuální situací ve světě, obzvlášť s přihlédnutím na dramatický vývoj událostí posledních dní.

Klíčovou roli v celkovém vyznění inscenace hraje svébytně interpretovaný hudební doprovod Tomáše Vtípila s kapelou. Uskupení kolem nekonvenčního hudebního skladatele a multiinstrumentalisty, společně s bandžistou, bubeníkem, saxofonistou a dvěma zpěvačkami s odlišnou hlasovou průpravou (operní zpěv versus metalové chroptění) dodalo představení hloubku a způsobilo, že divák nutně prožíval silné emoce: ať už to bylo nadšení, pohlcení, trans, zhnusení či specifický WTF prožitek. V hudbě se objevovaly noiseové prvky, živé vstupy houslí, elektrické fujary i banja, Vtípil v reálném čase pracoval s modifikací jednotlivých zvuků, které deformoval, obohacoval a přetvářel do svébytně glitchových kompozic. Formálně zazněly jak abstraktnější pasáže, tak momenty zavánějící country, nezalekl se ani takřka dechovkové interpretace části sprostonárodní písně Má roztomilá Baruško, jejíž motiv se během hry objevil hned několikrát.

Byť je snadné příležitostnou vulgaritu označit za hrubou a nevhodnou, je podstatné si uvědomit, že eskalovaná sprostota umožnila velmi elegantně vyniknout vnitřnímu světu hlavního protagonisty a zachytit křehkost a něhu doprovázenou šílenstvím nahlodávajícím integritu jeho osobnosti. Velmi silným momentem, dobře ilustrujícím zmíněnou dynamiku, byl okamžik, kdy na scéně došlo k intenzivní, temné katarzi doprovázené dramatickou hudbou – ta se během několika vteřin organicky přelila do přisprostlého halekání rozjuchaného davu z tancovačky jako vystřižené z Hoří, má panenko! a potom, jakmile jásající dav zmizel, se prolnula zpět, do neprostupné tíhy lidské existence.

Do druhé části vstoupil zdánlivě nesouvisející moment, kdy babička v kroji, na pozadí na plátně namalovaných letadel, citovala část novozákonní Apokalypsy. Při každém jednom zlomení pečeti louskáčkem rozlomila ořech a nechala jej volně spadnout na zem. Během jejího výkladu scénou proběhlo děvče z tancovačky a halasně zazpívalo: „stříkej, stříkej, já jsem stejně neplodná.“ To byl prvek natolik absurdní, že u části publika vyvolal nezadržitelný výbuch smíchu.

Pokud někdo dorazil do divadla pro srozumitelnou a jasně uchopitelnou dějovou linku, pravděpodobně byl zklamán. Jestliže se ale přišel svézt na vlně života ve všech jeho valérech, sáhnout si na hranice lidské existence a prožít si nekonečný souboj jednotlivce s konzumní a povrchně smýšlející společností, pak Woyzeck bohatě nasytil jeho smysly a nenechal ho klidným ještě několik dní.

HaDivadlo se několik posledních let věnuje zkoumání ekologických témat a svou poslední sezónou jasně manifestuje snahu uskromnit se, těžit z již vyrobeného a nezahlcovat svět novým a novějším. Tato pokorná a vnímavá rovina experimentálnímu divadlu nadmíru sluší. Čtvrteční koncert Tomáše Vtípila uvedl sám umělecký vedoucí Hadivadla Ivan Buraj, vyjádřil vděčnost za svobodnou kulturu u nás, poukázal na dění na Ukrajině, které s úctou celý koncert zasvětil, a zdůraznil, že svoboda a demokracie jsou hodnoty, které nejsou samozřejmostí, proto je potřeba se o ně starat a nenechat si je vzít. Nezbývá než doufat, že si tyto společenské pilíře dokážeme skutečně obhájit.