Anna Mašátová | Články / Reporty | 01.07.2014
Snad nemůže být větší kontrast. Bílej kluk s barvou vlasů myšího kožíšku a chlapeckým úsměvem, co by z fleku mohl hrát Hurvínka, a dredatý nasvalený Ghaňan s hlasem jako motorová pila.
Holanďan Arnold de Boer alias Zea hrál sice na nejrůznější instrumenty odmalička, po střední škole se ale pustil do studia antropologie a filozofie. Alpert Apozori, skrývající se pod pseudonymem King Ayisoba, byl k muzice veden už jako dítě svým dědečkem, vyhrával na pastvě, slavnostech i pohřbech a po dědově smrti zdědil jeho dvoustrunné kologo. V sousedství se stal hvězdou, ctižádost ho ale zavedla do vzdálenější Accry, kde se nechal najmout jako hotelový hlídač. Brzy ho objevil Terry Bon Chaka, vítěz národní soutěže v hiplifu, ve stylu propojujícím highlife, dancehall, reggae, hip hop, v současnosti extrémně oblíbený žánr, který svůj vznik datuje do sedmdesátých let minulého století. Krátkou spolupráci utnula Bon Chakova smrt, Ayisoba se musel znovu protloukat sám. Propojení tradičních nástrojů s beaty a řezavým hlasem mu však přineslo obrovskou popularitu v celé zemi, písně glosující jak vlastní život, tak aktuální politickou situaci, se držely v čele žebříčků. Díky tomu ho při ghanském pobytu objevil i de Boer. Ayisoba ho zaujal natolik, že nakupoval veškeré dostupné nahrávky a doma je rozdával kamarádům, při další návštěvě země se rozhodl Kinga vyhledat a dotáhnout do Evropy.
To se skutečně stalo, slovo dalo slovo a Zea a King Ayisoba vyrazili na evropské turné. Další rok dovezli i Ayisobovu kapelu a nachystali vydání nové desky na de Boerově labelu Makkum Records. Letos si oba nadělili novinky. Zea si rozšířil diskografii titulem Swimming City, ghanská parta je nyní na turné k druhé oficiální studiové nahrávce Wicked Leaders. Kromě přátelství je pojí i nepopiratelná touha po změně. Oba naléhavě glosují dění kolem sebe, de Boer více hračičkářsky, pomocí mikrofonů, synťáků, smyček a několika nástrojů, Ayisoba se zas s punkovou nesmiřitelností trefuje do prasáckého chování svého otce i zkorumpovaných vůdců.
Po dvou letech opět v Akropoli, podobný scénář. Zprvu prázdný sál při de Boerově zahájení, pak s každou další písní noví příchozí, na prázdninovou neděli nakonec více než slušné. Jednou drásavá destrukce zvuku, jindy skoro sedmdesátkové popěvky, one man break-pop v podání člena kultovních postpunkových The Ex. Nové věci jako Sub Specie Ludens, People Shrink, People Grow i starší kousky Exploading Head Syndrom, It's Quiet nebo znepokojivou Why So Scared? doplnilo Bourgeois Blues na motivy prastarého blues Leada Bellyho s krákavým vokálním doprovodem Kinga Ayisoby.
Ayisobova kumpanie vystřídala Holanďana vzápětí. Šestice s roztodivnými nástroji jako severoghanský roh dorgo v rukách Ayisobova bratra Abokua Adortangy, buben guluku i míč připomínající perkuse sinyaka, xylofon i tanečník. Pestrobarevné tradiční oblečení, zběsilý tanec, bekot a mekot ovcí a koz, více než hodinový africký nářez bez srovnání, Ayisobův animální hlas se zavrtává do lebky a ničí ušní bubínky. Až hypnotizující šílenství, které na chvíli zvolnila jen Arnoldova kytara ve společné Akolbire. Energie na rozdávání, po koncertě ještě celá kapela tančí hodiny pod taktovkou DJe, přitom před sebou má měsíční šňůru, v jejímž rámci zahraje i na slavném Roskilde.
Festival Respect 2014 tímhle dvojkoncertem zaklapnul svou bránu. Po prázdninách už ale organizátoři chystají další hudební lahůdky. Dobet Gnahoré, Anna Aaron, Aurelio a další...
Zea (nl) + King Ayisoba (gha)
29. 6. 2014, Palác Akropolis, Praha
foto © Tomáš Moudrý
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.