waghiss666 | Články / Reporty | 19.03.2014
Jednoho večera v jedné čtvrti a šestadvaceti prostorách nespala kultura. Komorní, undergroundová, populární, hlasitá, alternativní a samozřejmě i ta pivní. Žižkovská noc nabídla za jednotné vstupné nespočet zvuků a obrazů. Jakožto obyčejný smrtelník jsem si vytyčil za cíl stihnout deset zastávek z půldruhého sta. Proč se to nepovedlo? Přeplněné kluby, zpožděný harmonogram, špatná orientace. Kdo za to může?
Ještě než mrštím kouskem své paměti po klávesnici, chtěl bych zakroutit hlavou nad zpětnými stížnostmi návštěvníků. Nastavený koncept zimního festivalu doplněný vztyčeným ukazováčkem pořadatelů, že „kluby nejsou nafukovací“, a papírovým harmonogramem s (nutno uznat, že přehlednou) mapou celého areálu by mohl utopit nesmyslný pičung každého, kdo zaplatil směšně nízký vstup (matematika říká, že korunu každé vystupující kapele). Organizátoři odvedli skvělý kus hlavně dramaturgické práce.
Sázku na bratov From Our Hands, jistotu světových kytar, jsem vyměnil za mladou krev a dal na doporučení Katky Jaré (jeden z hlavních organizátorů, pozn. ed.). Nadávky se změnily na kompliment, když došlo na EF co. z Plzně. Zpětný poslech nahrávky je oproti živáku nesmysl. Čím hůř se hraje, tím líp to zní. Čím živelnější projev, tím spíš se chce tančit. Nebo se jenom bojíte řvoucím bubeníkem přislíbeného kopance do koulí? „Další věc se menuje PRASATA!“ V menším klubu, než je Tunel, jsem ještě trhat kabely od mikrofonu nikoho neviděl. Lítaly paličky, nadávky a všude tekla energie. Uječený rokenrol, kytary od písku, kraví zvon. Čistá špína.
V rámci Žižkova je potřeba dost cestovat a třeba do nespravedlivě vzdálené Modré Vopice by se to v sobotu večer vyplatilo hned několikrát, ale stejně jsem porušil všechna pravidla a nehnul se z místa. Last cigarette (cedule KOUŘENÍ POVOLENO pobavila) a tam, kde není podium, přeskočili zvukovku a otevřeli svůj set Donnie Darko. Jejich taťka je PUNK, jejich žánr nezná mezi kytarovkama hranic a jejich debut je to nejlepší, co jsem slyšel za poslední roky. A nefiltruju jenom Česko. Aktuální sestava rovná se finální sestava neaktivních Shogun Tokugawa minus leader. Radost z hraní, jaká se nevidí. A která mladá kapela si dneska vzpomene na Baba O’Riley? Polít bubeníka, co si fotí publikum, vodou, omotat ho kabelem a třískat mu do floor. „Popiči pesničky sú dnes v ČR ojedinělé, možno preto ti ta posledná zněla ako cover.“ Výstižný komentář.
Stačilo následovat Martina Tichotu, jak uhání z Tunelu do Kainu odehrát set své další kapely. Poprvé jsem viděl a slyšel Birds and Wolves a byl jsem zklamaný. Jestli to bylo otřesným zvukem nebo výkonem muzikantů, nemám zdání. Tyhle řádky se píší těžko, když instrumentální demo, obě EP i singl milujete. Možná jen nové směřování okořenili, že už mi nechutná, možná nosím pod kloboukem ptáka. K prasknutí narvaný klub zpívající z plna hrdla by se mnou stejně nesouhlasil. Možná jsem se měl jít radši rozloučit se Sunshine do Akropole, kteří si prý dají minimálně na rok pauzu. A fakt už bylo načase?
Namísto SVNZ rozlučka s písničkářem Xavierem Baumaxou, a to bezprostředně po nosovém zkurvení odrhovačky Knocking on Heavens Door. Stihl jsem ještě výsměch fašismu a nasát nedýchatelno bývalého Matrixu, příchozí pár minut po mě už to štěstí neměli, kapacita je kruté číslo. Jedna punková vypalovačka v Orionu plném kokrhýlů se nepočítá.
Vrchol večera se opozdil, ale stál za to. Třeba už jsem trapný, nicméně From Our Hands se taky nestyděli projevit nadšení, že program klubu Kain uzavřou právě Momma Knows Best. A to pěkně nahlas. Obrat z unavenosti v pozitivní nasranost hned po úderu do činelů zboural (sláva bezdrátům!) jako domino všechny příchozí a začalo totální inferno na hranici hlučného bordelu a instrumentální geniality. Nebo obé naráz? Nedalo se dýchat, vyzkoušel jsem pedal-snowboarding a chuť slovenského potu. Že Bekend řve, jako by to byl jeho poslední koncert, je s každým dalším dnem víc pravda. Čtyřleté EP nestárne, jen zraje. Přídavku se Máma brání, ale obecenstvo je nekompromisní, a tak dojde na No Son of Mine. Padaly činely, mikrofony, kytaristi a možná i rekordy v decibelech. Ukažte mi lepší (ne)českou kapelu!
Veřejně slibuju, že příští, půlkulatý ročník stihnu slyšet víc! Pokud ne, vypíchnu si oko.
Žižkovská noc 2014
15. 3. 2014, Žižkov, Praha
foto © Ivan Audes
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.