Anti-Flag: 20 let punk rocku

Aby bylo jasno, co si pod pojmem punk rock představuju: není to nikdo, kdo sotva zahraje tři akordy; není to kapela, ve který musej mít všichni číra, okovaný křiváky a károvaný kalhoty jenom proto, aby sami sebe přesvědčili, že maj všechno na háku a jsou nezávislý (jasně, pár takovejch nefalšovanejch je, ale spočítali byste je na prstech střihorukýho Edwarda); není to nikdo, kdo má hubu plnou hodících se hesel jenom proto, že je fanoušci zrovna chtěj slyšet; a v neposlední řadě to není nikdo, kdo je na pódiu free a „pohodovej týpek“, ale jen co z něj sleze, vzteká se, kde má připravený jídlo, jak to, že má od pořadatelů místo Zacapy jen blbou Havanu, a kdy už konečně dostane svůj honorář. Punk rock má být o pocitech, touhách, představách a emocích. Když uslyšíte pecku, měli byste mít nějakej pocit, rozhodně by vás neměla nechat chladnýma. Zároveň by ve vás měla vyvolat touhu něco změnit, zlepšit, nebo naopak někoho pěkně nakopat. Do textů by kapela měla promítat svý představy o světě, ať už o současných marasmech nebo o tom, jak by se měl změnit. Ale hlavně – mělo by to ve vás sakra vzbudit emoce. A je jedno, jestli budete mít chuť vybít výlohu nejbližšího McDonald’s nebo jestli vás kapela pomocí chytlavých, klidně i akusticky zahraných songů – jak se říká – chytí za srdce.

A teď zpátky ke kapele – podle výše popsanýho jsou Anti-Flag dokonalým ztělesněním punk rocku. Nejsou to sice žádní filharmonici, ale jejich songy, ať už na deskách nebo živě, jsou pokaždý super, přitom se nejedná o neustálý omílání jednoho motivu. Každej song je specifickej, něčím odlišnej, má svoji duši. Zároveň jsou Anti-Flag politicky angažovanou kapelou, takže se různá poselství prolínají celou jejich tvorbou i existencí. Nejčastěji jde o upozorňování na problémy spjatý s rasismem, korupcí v politice, fašismem, policejní brutalitou nebo problémovou mládeží. Jenže kapela nemá textový aktivismus pouze jako výplň písniček, jako něco, co by mělo doplňovat instrumentální složku. To dokazuje i dlouhatánskej seznam všemožnejch aktivit a iniciativ, který kapela podporuje. Anti-Flag kontinuálně spolupracují s celou řadou organizací, od PETA přes Greenpeace až po Amnesty International. Tý k jejímu padesátiletému výročí přezpívali pecku Toast to Freedom. Jedná se zároveň o poslední počin kapely, který ještě natočila v Berlíně, přičemž na něm hostovali Donots, Ian D’Sa z Billy Talent a Bernd z The Beatsteaks. Věřte, že je těch aktivit fakt spousta a zmínka o nich by zabrala celý prostor vyhrazený pro tenhle text.

Pojďme se ale podívat na to, co dělá kapelu kapelou – její hudba. Tvorba pittsburghských Anti-Flag se dá rozdělit do tří etap. V 90. letech se jednalo o poměrně surový street punk, ale to by nebyli Anti-Flag, kdyby se už tehdy nevyznačovali o něco melodičtějším pojetím, než bylo zvykem. Kapela vznikla v roce 1993, ale frontman Justin Sane (kytara, zpěv) a bubeník Pat Thetic zkoušeli už pět let předtím, takže můžeme v době vzniku kapely mluvit o sehraný dvojce. První deska Die for the Government vznikla v roce 1996. Anti-Flag v druhý půlce 90. let provázely personální změny na postu druhý kytary a basy. Drobný šarády vynechme, podstatnější je, že se v roce 1999 složení ustálilo na dvou výše zmíněných a dvou Chrisech – Chris Head (basa) a Chris #2 (kytara, vokály). V tomhle složení Anti-Flag koncertují dodnes. V roce 1999 rovněž vychází deska A New Kind of Army.

V druhý etapě, cca do poloviny prvního desetiletí, můžeme jejich tvorbu hodnotit jako melodičtější, přičemž ze street punku si Anti-Flag vzali hlavně dynamiku. Tenhle posun může být následkem spolupráce s prestižním labelem Fat Wreck Chords. Stejně jako u řady dalších významných kapel v tomhle ranku bylo i u Anti-Flag jen otázkou času, kdy bude přizvána na prestižní Vans Warped Tour. To se stalo v roce 2000. Tour vedlo k seznámení s Fat Mikem z NOFX, majitelem zmiňovanýho Fat Wreck Chords. Setkání vyústilo v přátelství, jehož dítkem byla dvě alba (v roce 2001 Underground Network a v roce 2003 The Terror State). Zejména první zmiňovaná deska byla pro kapelu průlomová, znamenala totiž rozšíření povědomí o kapele i mezi běžné posluchače. V roce 2002 však Anti-Flag vlastními silami vydali desku Mobilize, která reagovala na teroristické útoky předchozího roku a celá se nesla ve značně protiválečném tónu. Z pultů amerických obchodů byla rázem stažena, dostala totiž nálepku anti-americká.

Od tý doby se dá říct, že songy složený na první signální kapela nahradila promyšlenějšími kompozicemi. Jasně, stále dynamický skladby jako v prvopočátcích, s jasnými a chytlavými melodiemi, ale kompozičně už o něco barvitější a bohatší. V roce 2006 Anti-Flag vydali desku For Blood and Empire u labelu RCA. Deska přinesla několik hitovek, mezi nimi i This is the End (For You My Friend!), která se objevila v počítačových hrách, mj. v NHL 07. Desku doprovázelo velkolepý turné po USA příznačně nazvaný War Sucks, Let’s Party. Od tý doby Anti-Flag vydali ještě několik alb, posledním z nich je loňské The General Strike.

Anti-Flag nejsou jen hudba a show, je to i poselství, aktivismus a pořádně štiplavý texty. V těch kapela často vyzývá fanoušky všech vrstev a jakéhokoli postavení k aktivitě. Nicméně Anti-Flag jsou známí zejména pro svý výbušný koncerty s nezapomenutelnou atmosférou a pódiovou show. Letos kapela slaví dvacet let existence a k týhle příležitosti chystá i velkolepý turné, jehož zastávka bude i na Mighty Sounds. Můžeme se zatím jen dohadovat, co k oslavě narozenin vytáhnou ze šuplíku, rozhodně to ale bude stát za to. Anti-Flag totiž slibují vzácné poklady ze své skladatelské truhly, které normálně naživo neslyšíme. Určitě se můžeme těšit i na provařený hymny, na který jsme z jejich koncertů zvyklí. Anti-Flag maj už dlouho svůj standard a ti z vás, kdo je naživo viděli, vědí, že laťka je pěkně vysoko a málokdy klesne. Ostatně slovy kytaristy Chrise #2: „Je to šíření naší představy o tom, co byl, je a vždycky bude punk rock.“