Black Tar Jesus svou kytaru naladil co možná nejhlouběji

Nejdřív jsem myslel, že přijela úplně jiná kapela. Kluci z Planet nikde, po bílé Feldě před domem ani památky. Když se mi však cca tři minuty po půl deváté kolem kotníků otřelo plaché rachitické stvoření s kočičíma očima, bylo jasné, že jsem tu správně.

Olomoucká Galerie U Mloka je zvláštní místo. Kobka, ve které nenaleznete ani backstage, ani přirozenou cirkulaci vzduchu, přesto je tu cítit cosi zvláštního (a hniloba to není). Veškeré návykové látky jsou tu zapovězeny, jediné, čím se tady lidi během koncertů mohou sjíždět, je hudba. To má sice za následek větší procento nervózních přešlapávačů marně vyhlížejících už tak zpožděný začátek, na druhou stranu vaše svršky neprostoupí tradiční odér typický pro každou přinádražní čtyřku bez ubrusu, kterou naprostá většina hudebních doupat tolik připomíná. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Na čas začínají jen loseři.

První se mikrofonu chopila slečna Mushy. Ta holka musí mít hlasivky jak námořnická lana. Nejenže v roli zahraničního předskokana učinila lednový večer žánrově o dost rozmanitějším, navíc ještě důkladně otestovala statiku budovy nad námi. Takhle nějak by to vypadalo, kdyby se Vangelis snažil zhudebnit Xenu – princeznu bojovnici. Pokud jde o hlasovou intenzitu, Mushy by se klidně mohla přejmenovat na Jericho. Ale asi to nebyla úplně její vina.

Totiž nazvučit klenuté mločí podzemí není snadná věc, skoro bych řekl, že je přímo nelehká, srovnatelná s močením ve vichřici. Nicméně Tomáš Kopáček není žádný nováček, stejně tak muzikantští souputníci jeho současného vtělení jménem Black Tar Jesus. V rámci možností odvedli maximum. Bez řečí a bez předehry vlítli rovnou na věc. A vystřihli set natolik živý a energický, že pokud by byl v sonickém dosahu medvědí brloh, nedopadlo by to dobře.
Chvílemi to znělo, jako by se Arctic Monkeys pokoušeli o grunge, ono taky Alexe Turnera svým pódiovým vystupováním Kopáček v lecčems připomíná, s tím rozdílem, že krom textů z něj nevyrazíte ani slabiku navíc a tiskového mluvčího mu ad hoc musí dělat basák. Kytaru si ale drží sám. A bylo slyšet, že to nedělá poprvé. Nenechte se zmást tělesnou konstitucí, introvertní hoch se do toho umí opřít. Za jeho skočnými melodiemi je ukryto cosi smutného, melancholického, co se nedá říct na plnou hubu, ale čapne vás to. Někdy za srdce, někdy jinde. Live je to zřetelné dvojnásob. Škoda, že se zpěv občas ztrácel pod (na tři lidi dost hustým) instrumentálním nánosem (zvukař asi nedostal tatranku, nevím).

Do davu Kopáček moc nekouká, zarputile shoegazuje, taky má kolem sebe kilometr drátů a krabiček jak much. Ill at Ease je skvělý otvírák, jemné naznačení se po chvíli promění v tepající soustrojí. Svým způsobem se to dá říct o dobré polovině setlistu. Lidi se chytli hned. V Come Down slyším Nirvanu. Můj problém. Závěr už je divočejší, na nějakou tu notu navíc se nehledí. Kytara dominuje, zní to povědomě, nijak cizokrajně nebo novátorsky. Na druhou stranu velmi sebejistě. V závěru frontman dokonce poklekl a zahobloval, až si málem propíchl odposlech. Na tuzemské poměry stylové až běda. A bubeník ztělesňuje mladší verzi Milana Caise bez sluchátek.

Když příjemnému večírku vystaví stopku desátá večerní, zamrzí to. Ty cca dvě desítky dobře naladěných vyznavačů kytar by jistě pár akordů ještě snesly. Black Tar Jesus naživo přesvědčil, že není žádným rychlokvašeným zázrakem moderního hudebního průmyslu a rozhodopádně by zasloužil víc pozornosti i příležitostí ukázat, co v něm hřímá. Jeho nová deska Who’s the Freak When Days Are Bleak je pak, (nejen) s ohledem na výše uvedené, bezesporu materiál, se kterým stojí za to se důvěrněji seznámit. A to opakovaně.