Cie Mossoux-Bonté, lynchovský tanec a to další

V pondělí 20. ledna odstartoval na Nové scéně Národního Divadla v Praze nový festival zaměřený na nejrůznější současné a budoucí umělecké formy. Nechybí samozřejmě hudba ani divadlo nebo videoart, ke slovu se dostane i performance nebo tanec. A hned první večer nabídl mix všeho zmíněného. A odhalil, že i přes zkušenost organizátorů s pořádáním koncertů například v rámci Music Infinity si ne všechno sedne hned napoprvé.

Festival Spectaculare se hned v průběhu prvního představení stal spektakulárním spektáklem, jaký Praha neviděla, hlavně tedy diváci po krajích sálu, kteří, vzhledem ke koncepci podia, neviděli nic. Na tento problém ostatně upozornil sám dramaturg divadelní části Petr Boháč, čímž v podstatě ukončil slavností zahájení, protože většina diváků sedících po stranách se vydala hledat místo ve středu sálu. Ti, co zůstali na původních místech v přesvědčení, že to za těch 350 Kč (jednotná cena) přece nemůže být tak hrozné, brzo zjistili, že úvodní divadelní představení pro ně bude ještě experimentálnější, než sami tvůrci zamýšleli.

O úvod festivalu se postaral belgický taneční (taneční?) soubor Cie Mossoux-Bonté s představením Les buveuses de café, který do Prahy nezavítal poprvé. Trojice žen uvedla experimentální taneční či spíše pohybové divadlo v nejryzejší formě, tedy absolutně otevřené interpretaci bez výraznějších vodítek divákovi. Ten byl rázem vržen do lynchovských kulis s červenými závěsy, minimalistických ambientních zvuků a přeefektovaných kytarových závanů, které také zněly jako samply z mistrových hudebních sólovek. Sám Lynch by se nejspíš během představení dvakrát udělal (minimálně) a třikrát rozbrečel (maximálně).

Po přestavbě se podium odhalilo v celé své kráse a koncert a křest nového alba Clarinet Factory se už dal sledovat ze všech míst. A rozhodně to stálo za to. Hudební stálice v českém hudebním (ne)vědomí oslavila albem Worx and Revorx dvacet let fungování a sehranost byla na nich byla znát. Předvedli výborný set se skvěle zakomponovaným křtem, u kterého nechyběl ani neoficiální pátý člen skupiny, milovník perkusí a multižánrový umělec Alan Vitouš. Kapela měla publikum na své straně, a tak si mohla přát snad jen větší prostor, z pódia Nové scény se totiž ztratila dříve, než se jejich hudební crossover (neboli hudba bez hranic, jak s oblibou prosazuje kapela) stačil rozlétnout do všech stran. O přízeň publika se pak ještě pokusil zabojovat finišman prvního dne, americký hudebník Christopher Willits.

Ten se po celou dobu krčil za notebookem s nakousnutým jabkem, což u tvůrců ambientní elektronické hudby není nic překvapivého, kvalitativním středobodem se ale stala jeho výborná a zajímavá hra na kytaru filtrovanou skrz několik efektů. S neurčitou abstraktní projekcí pracovali i Clarinet Factory, Willits na rozdíl od nich vsadil na projekci složenou převážně z přírodních záběrů, které vhodně dotvářely náladu a příběhy za pulzujícími skladbami, slévajícími se do jednoho silného setu. Trousení diváků pryč ze sálu v průběhu celého setu bylo jedinou vadou na kráse jinak perfektního koncertu, který v té komornější poloze místy připomínal poslední ambientní alba Mobyho, v té nejvíce vygradované pak syntezátorové plochy i u nás populárních M83. Dramaturg hudební části Josef Sedloň se to snažil svést na pozdní hodinu (Willitsův set zakončený krátkým jamem s Clarinet Factory skončil před jedenáctou) a potřebu lidí vstávat druhý den do práce, přeplněný bar ve foyer divadla ale odhalil prozaičtější pravdu.

Ne všechno si zkrátka sedlo a festival Spectaculare se neubránil porodním bolestem, jak ze strany pořadatelů, tak i diváků, což u události s potenciálem a ambicemi stát se významným bodem na tuzemské kulturní mapě trošku zamrzí, ale rozhodně se nejedná o nic neřešitelného. To ovšem odhalí až následující dny, kdy se festival rozšíří i do domovského Paláce Akropolis, DOXu, Studia Hrdinů ve Veletržním paláci či do kinosálu Bio Oko. Potenciál tu je.