Julie Ježková | Články / Recenze | 26.04.2021
To, že feminismus v hudebním průmyslu se stal součástí marketingových trendů, ale rovnost žen a mužů se zdá být v nedohlednu, není žádnou novinkou. Měli bychom přestat poslouchat mužské umělce? Rozhodně ne. Ale najít rovnováhu a pokračovat v podpoře ženských interpretek, stejně jako to propaguje kapela Black Honey na svém druhém albu Written & Directed, může být správným krokem. Tahle deska je převážně o ženské nezávislosti a neutichající touze dokázat světu, že "female is not a genre", jak hlásá frontmanka čtyřčlenné britské skupiny Izzy B. Phillips.
Nádech retra a filmových klasik Qentina Tarantina vyzařuje nejen z coveru desky, ale titulní track I Like The Way You Die dokonce cituje slova ze slavného snímku Nespoutaný Django. Úvodní skladba nasazuje laťku a připravuje posluchače na rockovou slast.
Black Honey sázejí na podmanivé vokály a smršť zaostřeného a skoro až rozmazaného zvuku basové kytary v souladu s žesťovými nástroji, které můžeme zaslechnout hned v několika písních. Tohle neočekávané kombo zásadně posiluje a zintenzivňuje zvukový footprint celého materiálu. Podstatné jsou texty – občas jako by je složil náhodný generátor slov, přesto se na nich podíleli umělci jako Mike Kerr z Royal Blood nebo Olly Burden z Prodigy, kteří dokáží absurditu výrazů lehce převrátit v pravý opak.
Přestože většina skladeb může mít až zavádějící názvy jako Believer, Summer 92 a Beaches, neočekávejte žádnou slaďárnu. Written & Directed je nabíjející, syrové a otevřené album, které se díky hlasu Izzy B. Phillips symbioticky mísí se silným aranžmá a vytváří nesmírně sexy výsledek. Nahrávka poukazuje na to, že člověk by měl žít naplno a brát život, jaký je, měl by kopat za své lepší já a snít, ale taky nepředpokládat, že si z něj všichni sednou na prdel.
Závěrečným trackem je Gabrielle, akustická píseň, která se může zdá jako výstřel do tmy po takové náloži moderního indie rocku, ale opak je pravdou. Krásná a melodická skladba je upomínkou na deluxe/bonus tracky na starých vinylových deskách. Její síla spočívá v upřímném textu, který je inspirován údajnou aférkou zpěvačky s ženatým mužem. Píseň může připomenout Jolene od Dolly Parton z roku 1974, tedy až do chvíle, kdy si uvědomíme, že být milenkou není zas tak feministickým aktem, jaký bychom od od Izzy B. Phillips očekávali.
Matej Žofčín 18.12.2024
Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.