Rod se i přes nesnáze podařilo zachovat... (Rod Draka, druhá série)

Legendární a stále ještě nedokončená fantasy sága Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina se dočkala své seriálové adaptace v roce 2011. Hra o trůny byla nejprve obdivovaným a ke konci nenáviděným projektem kabelovky HBO, pod vedením Davida Benioffa a D. B. Weisse. Právě toto duo stojí za poklesem kvality posledních řad, kterým bylo nejčastěji vytýkáno uspěchání dějových linek a vývoje hlavních postav na úkor vizuálních efektů. Absentovaly promyšlené dialogy známé z prvních čtyř sérií, za což tvůrci tehdy vděčili výhradně předloze; poté však již neměli z čeho čerpat a podepsalo se to výrazně na prestiži Her o trůny. Rod draka je spin-offem, natočeným dle Martinovy pseudofaktografické historické knihy Oheň a krev, přinášející novým tvůrcům Ryanu Condalovi a Miguelu Saponchikovi jak značnou volnost, tak o to větší zodpovědnost.

A od první série zvolili jinou taktiku než Hry o tůny. Soustředí se na omezený počet postav a na budování jediného stěžejního konfliktu – spor o dědictví a vládu nad Sedmi královstvími mezi členy rodu Targaryenů. Po úmrtí mírumilovného krále se na trůn derou dva tábory. Na jedné straně tu máme rozhodnou princeznu Rhaenyru, jmenovanou právoplatnou dědičkou, a jejího zpupného chotě a zároveň králova bratra Daemona. Na straně druhé ženu zesnulého krále Alicent Hightower, která na základě posledních slov svého chotě ukvapeně usadila na trůn jejich nejstaršího syna Aegona. Shoda nebo sounáležitost není ani mezi členy jednotlivých stran a drobné neshody začnou v druhé sérii komplikovat již tak rozčeřenou a nejasnou hladinu dobra a zla.

Zatímco první série byla vyloženě expoziční a provázela nás komplexními vztahy rodiny napříč několika dekádami, série druhá se již plně věnuje mocenským pletichám. A jsou to právě ambivalentní charaktery, které nejvíc upoutají pozornost. Alicent v podání brilantně přesné Olivie Cooke postupem času začíná zpochybňovat svá rozhodnutí a zuby nehty se ze svízelné situace snaží zachránit. Z jejího rozmazleného syna Aegona se vyrýsovala politováníhodná figura, negativněji se naopak vybarvuje jeho mladší bratr. Také druhá strana překypuje vnitřním napětím. Emma Arryn v roli Rhaenyry uvěřitelně přechází mezi úlohami odhodlané lídryně a empatické mateřské figury. Nejvíce ambivalentní je pak očistná dějová linka Daemona (úžasně stoický Matt Smith), který prožije na strašidelném hradě Harrenov řadu nočních můr a zjevení, jež ho konfrontují s minulostí.

Herecký ansámbl pro solidní divácký zážitek stačí, stejně tak jako značná část technických složek, které se od doby Her o trůny blíží k dokonalosti. Sledovat první ochutnávku souboje draků v polovině série je vskutku ojedinělým požitkem, obzvlášť na televizní poměry, napětí je budováno do poslední chvíle, kamera soustředěně zachycuje detaily soků i zkázný dračí oheň z pohledu pěšáků. Tento díl se vymyká, je ale otázka do jaké míry to seriálu škodí. Rod draka je totiž více politické psychologické drama než fantasy soptící jednu bitvu za druhou.

Detailní charakterová studie je to, co se daří seriálu nejvíce. Sympatie a antipatie k jednotlivým postavám se přelévají díl co díl (dokonce i scénu co scénu), vypravování nám neobjasňuje přesné záměry ani jednoho z hráčů, spíše poskytuje náhled na to, jak často intimní konverzace v ložnici vladaře může zapříčinit závažné politické rozhodnutí. Vše doprovází brilantně napsané dialogy, které nemají oporu v knižní předloze, trochu vynuceně ovšem působí některé dějové zvraty. Zdá se, že všechny postavy mají dost času na to s ostatními postavami co nejvíce mluvit, i kdyby kvůli tomu měly projet celé Západozemí. To přispívá k jisté rozvleklosti, kterou divák buď vezme coby součást hry, anebo něco, co brání větší akčnosti. Té se mu totiž dostane jen pomálu, a nemusí to být špatně.