Buď pomotérkou II: A nějak se začít musí

„Ty máš hodně ráda pAper chAse, žejo? A nechtěla bys jim udělat koncert?“ Stála jsem v kanceláři šéfeditora Lidových novin a v ruce držela seznam bláznivejch nápadů, které jsme zrovna vymysleli do listu, a ještě jsem se třásla z tajemství, které mi Adam, toho času zástupce šéfredaktora a chlápek za značkou Silver Rocket v jedné osobě, čerstvě vyzvonil, totiž že u nás ještě letos budou hrát Dinosaur Jr. a Shellac. Kdybych si cestou domů koupila stírací los a vyhrála milion, asi by mi ve slovní a emoční zásobě zbylo jenom: ale tak teda jo, co mám s tim jinýho dělat.

Moje dosavadní promotérská zkušenost zahrnovala pravidelné večírky po koncertech (nejen) Silver Rocket a jedno brněnské vystoupení Dětí deště, které sestávalo ze rvačky, válení se po zemi, alkoholové smršti a snad i koncertu samotného, což si ale nepamatuju. Filda pak na jejich stránky napsal poděkování: Pivo už vám nenaleju, ale pokud chcete zelenou... Brno je zlatá loď, proto jde tak rychle ke dnu. Nevím, co to přesně jsou za reference, ale Adam zněl vážně: „Ale musíme do toho zatáhnout Křepiho, to jsou jeho kluci.“ Křepi alias Josef K. alias Josef Křepelka alias Almighty Joseph je legendou a kromě toho řidičem dodávky pAper chAse na jejich prvním evropském turné. Neměla jsem problém se zatažením Křepiho, ale hlavně jsem si nebyla jistá, jestli umím uspořádat koncert. To jsem ale řešila jenom ve svý hlavě, Adam dostal odpověď, ještě než otázka dozněla. „Jasné!“

A tak jsem dělala svůj první koncert v Praze a hned kapele, pro kterou bych dokázala asi i zabít. (To jsem nikomu neřekla, ještě by mi to sebrali.) Adam přislíbil veškerou promotérskou pomoc, což zahrnovalo především potřebné promo na stránkách Silver Rocket. Všechno ostatní jsem se naučila, něco odkývala a pak udělala podle sebe, něco vymyslela, něco vymyslela a pak znovu přehodnotila a udělala úplně jinak. Pro potřeby příběhu předběhnu: koncert byl fantastickej, přišlo hodně lidí, vydělali jsme spoustu peněz a kapela byla úplně super. Nikoho jsem nezabila. A na ruku jsem si nechala vytetovat svoji první kérku: stejný motiv, který jsem použila na leták ke koncertu.

Je to něco málo přes tři roky a mezitím jsme zvládli uspořádat na osmdesát akcí, což je na amatéry slušné skóre. Pořádání koncertů se mi nikdy nestalo plným úvazkem: na to byla moje produkce moc underground a měla jsem práci, ze které jsem nechtěla odejít. Kvůli papírování a iču jsme později založili k.y.e.o. (dneska pod touto hlavičkou vydáváme i Full Moon). K.y.e.o. jsem já a Martin, i když si prakticky většinu akcí dělám tzv. na koleni (když to status kapely dovolí). Říkám „my“, protože k.y.e.o. jsme my. (S přibývajícími a většími koncerty ovšem Martin, jakožto osoba zajištěná, hraje mnohem důležitější roli: velké a drahé kapely chtějí většinou tzv. depozit, který se nezřídka pohybuje v částkách 50 - 100 % jejich několikatisícového honoráře. Tyto peníze za normálních okolností vyberete až prodejem lístků. Bez depozitu coby počáteční investice by se koncerty třeba Melvins, Sleep, Bena Frosta a dalších neuskutečnily - takové peníze jsem na účtu nikdy neměla. A asi ani mít nebudu. - pozn. aut.)

Ve Full Moonu #19 bylo k tomuto improvizovanému seriálu krátké entrée: reportáž z pražského koncertu Melvins. Jak jsem psala, byl to svým způsobem největší koncert, jaký jsme promotérsky zaštítili. Navíc se povedl, což vždycky nakopne, ať už je obecná nálada pořadatelů klubových koncertů jakákoliv. Není to vždycky snadné, ale fňukat jsem si zakázala dávno. Nikdo nás přece do koncertů nenutí, děláme to pro vlastní slávu, vlastní prachy a vlastní nesmrtelnost. Anebo nás baví hudba. Jedno z toho.

„Hele, mám v květnu narozeniny. Chtěl bych, aby mi na nich hráli Rolling Stones. Jak to mám udělat?“

Za normálních okolností bych doporučila koupit si letenku do míst, kde hrajou, a sehnat lístek na jejich koncert. Pravda ale je, že i já dělám koncerty z velké části proto, abych konečně viděla svoji oblíbenou kapelu, a nikdo jiný jim tady koncert neudělá. A protože si je nezvu do obýváku, musím se postarat o spoustu věcí, souvisejících s, jazykem OSA, veřejnou produkcí. I když v tom obýváku někdy skončíte. Dělat koncerty není jen zábava a veselé historky, je to taky stres, investice a tvrdá práce, pokud chcete, aby to za něco stálo. Zavolat Amandě Palmer, vysolit pár výplat a nechat ji zazpívat a zahrát na ukulele na svém zahradním večírku může každý, ale udělat koncert Rolling Stones?

Tenhle seriál nahlédne pod pokličku několika klubových promotérů, vykecá spoustu pečlivě budovaného know-how, občas i pobaví veselýma historkama z obýváku a ve finále od pořádání koncertů odradí – takže bude v zásadě zcela nezávadný.

I. CO JE DOBRÉ MÍT A CO POTŘEBUJETE NUTNĚ
Ať už chcete pořádat koncerty v Praze nebo ve své rodné vísce, je dobré mít přehled. Přehled o programech klubů, přehled o místech, kam chodí lidi, o alternativních prostorech. Musíte mít přehled o existujících promotérech a musíte aspoň tušit, jestli tady další kultura pokvete. A co víc, musíte tomu věřit. Česká republika je malinká: potenciál menších měst se dočasně vyčerpává a Praha má jen několik malých scén, které si fanoušky půjčují. To znamená, že lidi, kteří chodí na black metal, zároveň chodí i na folk rock a elektroniku. Jenže na klubové úrovni je jich málo. Přičtěte špatné počasí, nepopulární klub, hokejové finále a rovnou si z bankomatu vyberte o pár tisíc víc. Úspěch je vrtkavý a je lepší to vědět dřív než za tři koncertní fiaska.

Je dobré mít logistické schopnosti. Pokud se do pořádání koncertů pouštíte sami, připravte se na to, že budete zařizovat všechno: od zdlouhavého a nikdy nekončícího mejlování (v angličtině), často s autisty, idioty a arogantními pitomci, přes zajišťování potřebných věcí z tzv. rideru, nezřídka technického charakteru, což je někdy pro nehudebníky jako já obzvláště nesnadné, až k samotné organizaci koncertu, což bývá náročné na stres, čas a někdy i peníze. A při tom všem počítejte s tím, že každou minutu se může i sebelepší plán sesypat. Tisíckrát se mi stalo, že kapela nestíhala přijet včas na zvukovku, oznámili špatný počet lidí v tzv. travel party, chybělo technické vybavení (zvlášť u menších koncertů a alternativních prostor), že manažer kapely je idiot, se kterým se nedá bavit, že kapela má špatnou náladu nebo že nepřišlo dost lidí... Je dobré být připravený na všechno. I když to paradoxně nejde.

Pokud pořádáte koncerty v partě lidí, je všechno o dost jednodušší, všechny povinnosti si mezi sebou rozdělíte, a když se koncert nepovede, i zklamání se rozplizne mezi pár piv s kámošema. Pokud jste jako já a nevěříte nikomu nad třicet ani pod třicet, budete muset zatnout zuby. Dá se to! Dobrý kompromis je spolčovat se s jinými promotéry: uděláte koncert tak řečeno napůl. Víc hlav, víc zkušeností, víc rukou. Čas od času vhodné i pro ortodoxní solitéry.

II. JAK OSLOVÍM KAPELU
Máte vytipované místo, hromadu známých, o kterých víte, že přijdou a přitáhnou kamarády, nějaké ulité peníze z výplaty a jste přesvědčení, že to zvládnete. A co teď. Potřebujete sehnat kapelu. Většina kapel je zastupována agenturami a tzv. booking agenty, kteří jim plánují turné a „nabízejí je“ promotérům. Je nutné vědět, že pokud nejednáte přímo s kapelou, což se stane výjimečně, jde hlavně o obchod. Čistý byznys. Pokud jste sekretářka, žádný booking agent vám zničehonic nenapíše, takže první krok musíte udělat sami. Upřímně, pokud za sebou nemáte žádnou zkušenost, bude to těžké. Hraje se na doporučení a důvěru, do čehož se nikdy nikomu nechce, jelikož když to pokazíte, nikomu tím neprospějete. Budeme ale předpokládat, že ne každý má kamaráda promotéra. A nějak se začít musí.

Na oficiálních stránkách kapely si vyhledáte kontakty. Konkrétně hledáte e-mail na „Europe booking“ nebo „management“, ale dá se napsat kamkoliv (i samotné kapele, pokud se dá zkontaktovat), on už to někdo na správná místa přepošle. Není nutné se nějak vykecávat, stačí napsat, že máte zájem udělat kapele XY koncert v Praze, Česká republika, a zeptat se, jestli chystají turné nebo jestli je místo v aktuálním. Nic víc. Předpokládá se, že jejich aktuální aktivity máte nastudované, tzn. že pokud jedou evropské turné právě teď, hledáte škvíru na cestě (třeba) z Berlína do Vídně, a pokud jsou právě na americkém turné, je možné, že se v Evropě objeví až v další sezóně. Projděte si jejich koncertní minulost (třeba na serveru last.fm), abyste věděli, co se s nima vůbec děje. A pokud jedou evropské turné jenom po Británii a Francii, nepočítejte s tím, že si udělají výlet do Česka jenom kvůli vám. (I to se pak odvíjí od vaší finanční nabídky a existuje i možnost tzv. flight-inu – kapele zaplatíte letenky a výlohy a ona vám zahrát opravdu přijede. Je to ale nákladné a složité: obvykle ještě hledají další koncerty v okolí a trvá to celé příšerně dlouho.)

První koncerty k.y.e.o. mi dohazoval Adam. Věděl, co mě baví, a když si nebyl jistý, vychválil kapelu natolik, že jsem ten koncert stejně udělala. Postupně si na mě začali agenti zvykat a posílali nabídky automaticky i mně (což je častá praxe: agentury rozesílají nabídky několika desítkám promotérů zároveň, zájemci vykrystalizují záhy). Dneska většinu takových mailinglistů ignoruju, z dřívějška mi zůstali asi tři agenti, kteří se na mě obracejí přímo, anebo si kapelu oslovuju sama, stejně, jako jsem popsala výš. Hledám kontakty a doufám, že se e-mail dostane na správná místa. Reference se hodí (na stránkách vedu seznam uskutečněných koncertů), ale většinou jim jde jenom o výši nabídnutého honoráře. Spoustu koncertů tak může dělat kdokoliv.

Rok 2008, kdy jsem se do toho pustila, byl super. Začalo to pAper chAse (a k tomu se přidali ještě Pissed Jeans o pár dní dřív, protože se ukázalo, že je pořádá stejný Křepi) a po letní pauze se objevila zásadní nabídka A Storm of Light, které jsem v té době milovala. Pamatuju si, jak jsem Adamovi po koncertě psala nadšené e-maily: spousta lidí, kapela dostala peníze navíc, všechno bylo úplně super. Do budoucna se hodil i kontakt na frontmana Joshe Grahama, jelikož je to insider Neurot Recordings, a vůbec: byl to skvělý začátek. Když jsem stejnou kapelu dělala o rok později, zájem fanoušků viditelně opadl a i já jsem na koncert kývla „ze známosti“. Hráli u nás ještě tuším dvakrát; Josh se mi omlouval, že vyměnili booking agenta a ten pravidelně spolupracuje s někým jiným. Nezlobila jsem se.

Koncert Guapo o dva týdny později naopak ukázal méně příjemné stránky: kapela měla šílené, několikahodinové zpoždění, takže přijeli sotva na devátou, přestože na strahovské Sedmičce se musí dodržovat policejní desítka a po ní šlus. Napalmed hrál o trochu dýl a najednou se ze dveří vyřítil Daniel O’Sullivan s gongem v ruce: Jsme tady! Jdeme na to! Původně chtěli tříhodinovou zvukovku, takže jsme v klubu všichni jak trubky seděli už ve čtyři, a pak si nazvučili za deset minut. Lidí bylo zoufale málo, ale dneska by se šedesát platících vyvažovalo zlatem. Všechno je relativní. I koncert byl nakonec super a kapela strašně sympatická. Když bylo po všem, jeli jsme na hotel a tam jsme ještě dlouho pokuřovali na balkoně a povídali. Byl to první koncert, který byl v pravém slova smyslu náročný.

Dvojice Lianne Hall & Bela Emerson v dnes nefunkčním „klubovém obýváku“ V Jelení byl z množiny „Adamových“: přesvědčil mě, ale neměla jsem to dělat. Z podobných akcí jsem se poučila nejvíc. Nedělejte koncerty, na které byste sami nešli. Zato dvojkoncert Russian Circles a These Arms Are Snakes byla veliká paráda. Dělali jsme to společně s Two Shovels Events, pražskou partou (resp. dvojicí), která se orientuje hlavně na hardcore a metal. Ještě lepší než večer samotný bylo seznámení s Ivanem: dělat koncerty společně s Two Shovels bylo od té doby jen potěšením a je zajímavé, že vždycky končily jen radostí. Ivan je přísnej a hodně věcí dělá jinak než Silver Rocket, které jsem do té doby logicky považovala za jakýsi předobraz. „Hele, hlavně nekupuj nic fancy,“ komentoval tehdy jejich fancy rider. A víte co? Nechtěli nic fancy. (Ivan je ovšem zároveň řidičem a na posledním albu Russian Circles se jedna písnička jmenuje podle něj. Není fancy jako fancy.)

Konec roku byl stylový: Silver Rocket „objevili“ Paramount Styles, projekt Scotta McClouda z Girls Against Boys. Kapela (se skvělým debutovým albem) hrála v Praze a v Brně, což byl začátek velké úspěšné éry v Brně aka Bruně aka Brno Aires aka Windy City (kde, jak se ukázalo, jsou koncerty vždycky ještě o fous lepší než ty nejlepší v Praze). Už sobotní Sedmička jen nadšeně hekala, ale Brno překonalo všechna očekávání. Scott si ještě odpoledne dělal jízlivé poznámky do bločku o výzdobě klubu Melodka, ale nadšení lidí při koncertě ho totálně odrovnalo. Podobně, později, ho odrovnaly dvojité vodky, které se všema klopil na baru, a cestu do půjčeného bytu, kde jsme tehdy spali, si nepamatuje snad nikdo. Ráno jsem zjistila, že nemám notebook, který jsem tímto považovala za propitý. Našli ho v dodávce druhý den ve Vídni. Nesměju se tomu ani dneska.

III. NEŽ SE DOHODNETE
Když se váš e-mail dostane do správných rukou a někdo vám odpoví (neodpověď znamená, že není zájem, a nic ve zlým), obvykle bude chtít znát nebo vám nabídne konkrétní datum a bude se zajímat o finanční nabídku. Termíny musíte vykomunikovat s vybraným klubem, a to nejpozději obratem. Stává se, že vytížené kluby mají obsazeno (klidně i na půl roku dopředu), takže je dobré mít připravených víc možností. Zásadní věcí je vědět, kolik vás bude stát nájem. Obvykle je to poloveřejná informace, kterou vám sdělí dramaturg nebo majitel klubu, někdy i barman nebo štamgast. Spousta klubů funguje na dohodách a poskytuje různé další výhody: slevu na baru, levnější pivo, někdo je schopný zajistit občerstvení. Připravenému štěstí přeje. Na Sedmičce máte kompletní technické zázemí včetně zvukaře za 4 000 Kč, dobrou cenu piva a vody do backstage (a nemusíte se s tím tahat, což je fajn, když nemáte auto) a vyjdou vám ve všem vstříc. A půjčí razítko, pokladnu a drobné do kasy a mají nejlepší barmany v Praze. Kluby typu Palác Akropolis nebo Divadlo Archa pronajímají prostory za desítky tisíc a jen profíkům, takže si dopředu srovnejte, kolik vám na váš vysněný koncert může přijít lidí (deset? sto? tisíc?) a podle toho směřujte poptávku. Nejste jasnovidci, ale jestliže The National vyprodají třikrát za sebou Brixton Academy v Londýně, asi vám Klub 007 stačit nebude. Ostatně kapacita klubu je další z věcí, která booking agenty zajímá.

Nejdůležitější je v této fázi rozpočet. Pokračování příště.