Lenka Marie | Články / Reporty | 23.06.2015
Byla to premiéra filmu, který je „ve výrobě”, divadelní představení bez příběhu a performance bez jasného poselství. Začínalo se filmem. The Dead Season je černobílá tryzna za trpícího klauna. Není zřejmé, proč se trpí, není jasný ani vztah mezi jednotlivými postavami. Štěňata za plotem, zhroucená ve dveřích, zhroucená v kuchyni a klaun ve křoví. Do obrazu se často vracejí ptáci, ale těžko říct, zda to má vůbec nějaký význam. Zatímco klaun leze křovím, zhroucená se (pravděpodobně) škrtí v závoji. Tahle sekvence trvá bolestivě dlouho, zvlášť pro začínající epileptiky.
Casady byla v průběhu celé projekce schovaná za malé promítací plátno, společně s perkusemi, basovým saxofonem a pianinem. (Nedokončený?) film nemá žádnou pointu, snad se z klaunů stane pár a trpí pak společně v zaprášeném hotelu i se zaprášeným lustrem. Vizuálně snímek připomíná „found footage”, obraz je roztřepený a rozklepaný, stejně jako hudební doprovod. Najednou konec a v pravém rohu scény leží klaun. Přiléhavě v epileptickém záchvatu, chvíli bojuje se svými vnitřními démony, nebo ho možná točí smítka prachu ve světle reflektoru, až sebou z výšky švihne o zem. A přesně tenhle tanečník, demonstrující sílu břišních svalů, byl jediným výrazným talentem celé show. I když neměl při absenci příběhu příliš co vyprávět, byla radost se na něj dívat. Pokud tedy nechám stranou autoerotický taneček, který, byť mistrně, vystřihl později. Casady plynule navázala na filmovou hudbu, stejně jako na klaunské téma: pozvala klauny „nám pro zábavu” a sama po jevišti vykračovala v kšandách, širokých bílých kalhotách, košili a v černé hučce. Klauni měli jednu chvíli působit jako vtipná oddechová mezihra, ale jejich vystoupení nevyprodukovalo žádný konkrétní gag.
Představení v závěru přešlo do konkrétních písniček, jako byla nová Tumbleweed. Podivná show mohla působit atmosféricky, ale stejně tak i halabala splácaně. Když se Casady v tomhle projektu pokouší o syntézu, chybí jí nějaká páteř, která by celý nápad nesla a předávala dál o něco víc než jen shluk méně či více příbuzných vjemů. V celkovém dojmu jakoby dvouhodinovému představení chybělo vůbec to základní: nějaký obsah.
Pražské quadriennale 2015:
Bianca Casady - The Dead Season – La more saison
19. 6. 2015, Divadlo Archa, Praha
foto © Matias Altbach
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.