Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Radikální pesimismus a odmítání světa začne být časem otravné, dezolátství se v určitém bodě stává jen pohodlností a mnohá revolta končí s věkem, leckterá dokonce s pondělkem. Podobné myšlenky přicházejí s Postnihilerou, deskou, se kterou se po sedmi letech, počítáme-li čas od posledního alba, vracejí banskobystričtí blackmetalisté Porenut.

K nosnému tématu odkazuje už samotný název – kapela se na nahrávce vyrovnává s momentem, kdy vyhasl překotný mladistvý zápal a chuť mávat s žánrovými ikonami, a člověk zůstal sám, svlečen ze všech masek. Porenut v tomto bodě nešetří nikoho, nejméně sami sebe, zároveň jim není cizí pro žánr osvěžující nadsázka:

Tvár uväznená v mrakoch na hladine jazera, posledný dôkaz, že som z ľudského plemena — Na čo však hora pramálo dala-la-la, a búrku komárov na mňa tá kurva zoslala!

U textů tak může zaplesat srdce každého milovníka uvolněné černočerné poetiky, humoru i punkové zemitosti:

A teraz ako vyschnutá predkožka prídem s vyznaním úprimným: že svetonázor vyjadrujem už len radikálnym zívaním!

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli. Zatímco první nahrávky jsou klasickým bzučivým černým kovem, na Postnihileře si kromě staromilců pochutnají i fajnšmekři. Vedle zvukově dokonale zvládnutých sypaček a atmosférických kytarových ploch je na albu také spousta technicky zajímavých pasáží, dalekých primitivní garážové muzice. A vedle toho slyšíme v pár momentech takřka avantgardní kytarová sóla, kde Porenut už zcela opouštějí žánrové hranice a hrají jen podle fantazie.

Postnihilera je stále z velké části velmi řízný black metal, pohlcující žánrové fanoušky, a více než podnětný pro ty ostatní. Každá ze skladeb má dostatečně nosný motiv, nic není takříkajíc do počtu. I staromilec si Postnihilery užije naplno, jen se musí popasovat s tím, že Porenut zkrátka nejsou kapelou opěvující antikrista nebo nějakou mýtickou lesní havěť plížící se za soumraku ostružiním. Samozřejmě je možné si od nahrávky odmyslet jakýkoli progresivismus, ignorovat texty a jen se nechat unášet a cítit se u toho drsně. Jenže Porenut mezitím řvou, že hlbiny vesmíru vyměnili by za flašu kefíru.

Porenuťák, vůdčí persona kapely, se v jednom rozhovoru zamýšlí nad tím, jestli se dá v black metalu najít něco víc, a co je třeba, aby se posunul dál. Nejdůležitější možná je, aby kapely braly vážně svou muziku, ale přestaly brát smrtelně vážně samy sebe. Porenut to jako jedni z mála ve Slovensko-Českém prostředí opravdu umí a black metal opravdu posouvají.