Chytlavé. Ale jen napoprvé. (Hoobastank)

Američané Hoobastank se na scéně pohybují od roku 1994, vrcholu dosáhli, když o devět let později prorazili do hitparád s popově střiženým singlem The Reason ze stejnojmenného alba. Na tento úspěch (jednička v americké rockové hitparádě) už ale nedokázali navázat. Od té doby natočili čtyři alba, rok 2018 přináší páté, Push and Pull.

Hoobastank se zasekli tam, kde jejich tvorba komerčně vyvrcholila. Formule je tedy jasná: vezmeme na první dobrou chytlavé melodie a postavíme je na solidní, postgrungeový základ. V podání Hoobastank je to místy zvláštní spojení – křehké melodie, téměř vypadnuvší z průměrné rádiové produkce přelomu století, a skutečně hutné, metalové základy. Jestli právě v tomto tkví ono zaškatulkování Hoobastank do „alternativního metalu“, prosím. Velmi často je to ale spíše jen o něco tvrdší poprock, navíc v podání, které působí vyloženě zastarale. Skladby jako Fallen Star, More Beautiful (ta například na všechny strany křičí: Hej, tady jsem, udělejte ze mě taneční remix, bude to bez práce!) nebo Better Left Unsaid jsou kalkuly až hanba.

Skladby na desce Push and Pull promyšleně cílí na rozličné publikum, tu více do alt-rocku, tu do metalu, tu do diskotékového popu, jako by nahazovaly na cestu pomyslné drobky, na které se má nachytat co nejširší publikum. A ano, povedlo se: Push and Pull je velmi chytlavá deska. Na poprvé. Při dalších posleších na povrch vyplouvá otupující prázdnota.

Producent Matt Wallace – spolupracoval třeba s Faith No More nebo Maroon 5 – si zvuk alba pohlídal. Nepouští se do žádných výstřelků, jede na jistotu. Kytarovou hutnost místy čeří elektronikou, ale je to neorganické a hlavně nefunkční. Nejhorší na tom všem je ale vědomí, že to Hoobastank umějí i jinak. Předchozí deska Fight or Flight z roku 2012 je podstatně tvrdší, temnější a svá, nemá potřebu se za každou cenu zalíbit. Vážně se kapela musela vracet ke svému největšímu úletu do vod středního proudu?