David Čajčík, Jana Michalcová | Články / Reporty | 20.07.2019
Třetí den je krizový, cestu jako vždy začínáme procházkou skrz Mariánské hory. „Přes den dobrý, ale v noci se jí raději vyhněte,“ zní rada od ostravyznalejších. O slezském kapitolu nevím skoro nic, ale chtěl bych. Ne že by to festival nedovolil, ale v šíleném rozvrhu diskuzního fóra Meltingpot se detaily ztrácejí a síť programových okýnek brání možnosti se ponořit hlouběji. „Ten festival je celý týden?“ ptá se nás asi dvacetiletá Vietnamka v samoobsluze, ve které by se mohl natáčet normalizační film. Pohledná slečna před námi si kupuje dvě lahve vodky Leon.
“Toho si musíš jít poslechnout, ještě vtipnější Xindl,” říkají mí rodiče před festivalem o Pokáčovi. Kofola stage je okupovaná davem, akustickou kytaru dvorního sparťanského textaře není skoro slyšet, přesto má koncert skvělou atmosféru. Takové hezké písničky k ohni i do auta máme zakořeněné hluboko v národním DNA a není se za co stydět. Současná generace písničkářů středního proudu v čele s Klusem, Xindlem, Voxelem, Markem Ztraceným nebo právě Pokáčem se musí do proslavených zpěvníků Já, písnička teprve dostat. Na Mirai docházím ve chvíli, kdy hrají skladbu 365, pro kterou složil text právě Pokáč. Andělský objev roku 2018 má slušný náběh na novou poprockovou star: nevidíme se naposled, chtělo by se říct. Upřímně doufám v opak. Ondřej Bezr mluví ve včerejším reportu na Lidovkách o zvěrstvech typu Slza a Mirai a odmítá předsudky vůči Kryštof. V jisté rovině se s tím dá souhlasit, možná si skutečně fackovacího panáka z Kryštof dělat nemusíme. U Mirai to ještě stojí za to.
Nie, Mirai nebol sfilmovaný krehký príbeh o kráse rodinných vzťahov, moja chyba. U Čajčíkov ide Pokáč a nie sú sami. S kamarátkou v suchu a za zvuku cimbálovky lamentujeme vo vínnych katakombách, kam by šli naši rodičia. Festivalové zloženie návštevníkov je o niečo staršie, než býva v našich končinách zvykom. Žeby organizátori rozbili pomyselné vedomie o tom, že festivaly sú len pre mladých a keď budeš mať deti, tak konečne prestaneš robiť blbosti? Koncerty a festivaly všeobecne na západe patria najsilnejšej ekonomickej skupine, mladí sa pretĺkajú undergroundom a tak je skvelé vidieť, že štvordňový dýchanek, ktorý vyjde návštevníka so vstupenkou, dopravou a ubytovaním okolo desať tisíc korún bez väčšieho luxusu, si stále dovolí rozmanitá skupina.
ŠAMANSKÝ KUS MOSADZE
Tí, čo s rozumom zakončia predchádzajúci večer, majú do dvanástej čas na prehliadku mesta, kým sa znova otvoria brány oživenej továrne. Kultúrny ani iný vplyv mestského festivalu však, okrem siahodlhých zástupov áut, v sliezskej metropoli nevidno, a tak rozmýšľame, aký úžitok okrem zdvihnutých tržieb za raňajkové menu mesto má. Za rok 2017 je to necelých sto milónov v tržbách, podľa zjednodušených odhadov agentúry CzechTourism. Ale čo si z toho priemerný návštevník, ktorý je v týchto končinách často prvýkrát, okrem hudobného zážitku odnesie, prípadne naopak, čo si miestny obyvateľ, ktorého mesto prichýli jeden z najväčšich stredoeurópskych festivalov, odnesie z kultúry, nie je úplne jasné. Programovo ulice ostávajú mimo areál prázdne a tak za vzrušením vliezame cez podchod do areálu, už bez vlastnej kreatívy alternatívnych cestičiek.
fotogalerie z festivalu najdete tady, tu i zde
Čerstvý závan vzduchu z britských ostrovov prinieslo pódium ArcelorMittalu s jazzovým quartetom Sons of Kemet XL posilnenom o dvoch bubeníkov. Shabaka Hutchings, saxofónový virtuóz a hybná sila hneď niekoľkých hudobných projektov v súčasnosti, každou sekundou len násobí energiu, ktorú bez nádychu vypúšťa cez šamanský kus mosadze. Sprevádzaný štyrmi bubeníkmi, ktorí vytvárajú svojim zladeným asynkopickým bordelom až karnevalovú atmosféru plnú polyrytmov v kulisách dvoch sólistov, sa zasluhuje o najväčšiu popularizáciu jazzu na kontinente. Pritom sám sa nepovažuje za jazzmana, akurát si ho prepožičiava, pretvára a zoznamuje ho s rapom, ktorý povyšuje na akademickú úroveň. V publiku mu za maniackých zvukov turbo-jazzu robilo sprievod niekoľko tanečníkov, ktorých si bezpodmienečne podmanili. Už navždy.
DRAMATICKÉ KULISY
O dramatických industriálních troskách psal britský deník Guardian v roce 2016, když zařadil Colours of Ostrava mezi top 10 akcí evropského léta vedle Primavery či Exitu. Ironicky ten největší nevyužitý potenciál festivalu leží hlavně v jeho největší přednosti. Areál vítkovických železáren slouží festivalu pouze jako kulisa, s charakterními prostory se až na výjimky nepracuje. Kontrast například s festivalem Brutal Assault v josefovské pevnosti, kde se naopak pracuje doslova s každým zákoutím a každý rok se zpřístupňují nové. Stůl s pár letáčky je to jediné, co zdobí jednu z nejhezčích místností, do které jsem omylem zabloudil - hned vedle lezecké stěny. Na železné trámy po celém areálu není nic pověšené a přitom hned vedle nich operují generické stánky. Obří projekce na stavby, videomapping, jména kapel promítaná na komíny… o tom všem si může návštěvník nechat jenom zdát. Colours chybí scénograf, architekt, případně kreativní ředitel/ka. Mít vizuálně nejsilnější struktury od partnera, v tomto případě Glo, není moc dobrá vizitka. I ta únavná laserová smyčka tančící dvojice na komín je dílem České spořitelny.
Zmíněný problém v kreativě je vidět i na cateringu. Na Colours se dá najíst skvěle, bezpochyby, ale chybí dramaturgie, vize, lepší rozvržení, větší dostupnost kvalitního jídla pro vegetariány všude po areálu. U jídla platí jasná rovnice - větší festival = větší možnosti. Ty Colours zdaleka nevyužívají tak dobře. Jinak výbornou lokaci stage kurátorované Full Moonem kazí právě nedostatek zajímavého jídla, zachraňuje nás gruzínské chačapuri. Prý 10+1 zdarma, utajená nabídka, sejdeme se dnes v pět. Ujídám u vystoupení kapely Rány těla, která je mi scénou i souvislostmi podobně vzdálená, jako bude pro moje děti post-hudba, nicméně v hudbě legendy (aspoň se to tak říká) devadesátých let slyšíme hlavně Bad Seeds, a to nelze nemilovat. Nick Cave sám ocenil americkou zpěvačku Shilpu Ray, která se ujala stage hned potom. Další pekelně hlasitý a skvělý koncert, další nátřesk, další radost. Vinyly mizí během pár minut, to je vždy ta nejlepší recenze.
KYTAROVÉ LELKOVÁNÍ
Pojďme na hlavní scénu. Čtyři roky od koncertu ve Fóru Karlín se vrátili do Čech Years & Years, někdejší vítězové BBC Sound of 2015, a to rovnou jako headlineři páteční noci. Elektropop dělaný na velké pódia, živé vizuály, ostrá a sytá světla, tanec a inteligentní zábava s LGBT message. Podobně jako u tria Johna Butlera, který se hlavního pódia ujal se skvělým koncertem před nimi, zvítězili obyčejné lidské sympatie. Vypadá to, že doba absurdních vyhajpených projevů a showmanského vystupování už jaksi pomíjí: posluchače image nedostupné celebrity žijící v růžovém hradě nepřitahuje a nejvíce to ukázala současná superstar ostrovního popu Lewis Capaldi. Při jeho vystoupení založeném primárně na kytarových baladách s kapelou za zády si nelze nevzpomenout na nedávný koncert Eda Sheerana. Civilní projev, vyloženě výborně napsané skladby a image kluka, který si vedle mě objednává flat white v kavárně. Ostatně právě Lewis Capaldi šlape Sheeranovi v žebříčcích na paty. Pro listopadový koncert v Akropoli v režii Colours rozhodně není klišé, že v takto malém prostoru už dvaadvacetiletého kluka nikdy neuvidíte. Možná nelituju, že plánovaný rozhovor s Capaldim nakonec nevyšel, přízvuk z Glasgow je sexy, ale nepřipraví vás na něj ani rok v padesát kilometrů vzdáleném Edinburghu. Kdoví, jak by to celé dopadlo.
Skotský takeover pokračoval legendami post-rocku, jejichž kariéra už zdaleka negraduje tak jako jejich hudba. Z kytarového trylkování a lelkování Mogwai brzo odcházíme. Příjemné úvody na festivalu nefungují, three songs no flash, ani si nemusíme nic říkat a míříme raději na Emily Dust. „Hvězda britského undergroundu,” říká anotace v programu. No… to spíše ne, ale selekce založená hlavně na afrohousu a tribálu roztančila plný stan. Vychytat zajímavá, malá jména Colours skutečně umí, ostatně členy dramaturgického týmu potkáváme na nejlepších festivalech v Evropě. O Tuyo z Brazílie mluví v superlativech celá Full Moon crew, teda ta část, která je viděla. Škoda, vše se stihnout nedá.
Afterparty v ostravském Fabricu s díky odmítáme, sobota bude náročná. Na benzínce u areálu hraje ad-hoc busker 1. Signální a podle všeho i vlastní tvorbu. Slyšeli jsme nového Pokáče nebo rovnou Capaldiho? Dnes už člověk nikdy neví. „Chcete megoš?“ doptává se obsluha na objednávku párku v rohlíku. Slang, který neznáme, ale snažíme se mu porozumět. Podobně to máme i s Ostravou a Colours. Mariánské hory nakonec obcházíme, s megošem v ruce. Někde asi začít musíme.
Colours of Ostrava 19. 7. 2019, Dolní Vítkovice, Ostrava
foto © Su
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.