Den jako stvořený - Ravelin 7 a jejich party

Hurá, pátek! Den jako stvořený pro koncert Ravelin 7. Pokud se samozřejmě nezapomenete v práci, že. Když jsem s jazykem na vestě dobíhala do sálu, bylo už zase pozdě. Nevím, jak to dělám, ale poslední dobou stíhám až druhou kapelu v řadě. Vbíhám do Bora, jednou rukou objednávám pivo a druhou schytávám zasloužený pojeb od p. Křemíka ("To je strašný, vy z toho Full Moonu chodíte všude pozdě!"). Dobře mi tak.

Lillion Brosis, první jméno dnešního keftesího line-upu, stojí naštěstí stále ještě na pódiu. Prakticky neznámé uskupení z Hrušovan nad Jevišovkou, ale velmi příjemná a dobře poslouchatelná záležitost. Něco mezi post-rockem a post-punkem, okořeněno krapítkem hardcoru. Na bandcampu inzerovaný "dance punk" se naštěstí nekonal, ale i tak celá kapela skákala a synchronizovaně pařila jako dobře naolejovaný HC orloj. Narozdíl od coveru letošního alba se chlapci zjevili oblečeni, za což mají bod od všech stydlivých fanynek. Hlasitý potlesk a občasné "hurá!" z publika potvrzuje, že jsem měla přijít dřív.

Někdy takhle na jaře kolem apríla jsem v Boru poprvé viděla Enten og eller. To je taky otřepaná historka - pointou je, že Enten og eller (stoner, noise, bordel, rock) jsou výborná věc. Je jedno, jestli hrají na pódiu coby dojížďák po gigakoncertu Muchy nebo je najdete uprostřed betonové požární nádrže ve slunečnicovém poli, kam si musíte přinést i vlastní toaleťák (zato jste dostali namazanej chleba a piroh se zelim). Pokaždé jim to sluší a pokaždé je to mazec. Tentokrát se zjevili na podlaze Bora opět ve čtyřech i s novým zpěvákem a navíc s několika novými skladbami ("Musíš začít, já tuhle ještě neumím!"), které byly odměněny bouřlivým aplausem. Musím říct, že na téhle podlaze a v tomhle klubu jim to sekne nejvíc, i když Filip ještě pořád nerozmlátil ten svůj děravej činel. Snad příště.

Ravelinů je na pódiu jako much - neumím sice počítat, ale plnější to tam bylo snad jen tehdy, když přijelo Sdružení rodičů a přátel RoPy. Pobíhají po místnosti a házejí po sobě kabely, Lilek si nasazuje činel s dírami (tentokráte již designovýma), kytarista Míra si stěžuje, že ztratil fialové trsátko pro štěstí, hledáme ho pod pódiem, svítím telefonem. Hele, našla jsem - jenom je zelené...

CEO mě před odjezdem na tuhle party varoval, že Ravelin 7 jsou nejlepší česká kapela. Toto tvrzení si dovolím podtrhnout a zakroužkovat. Tolik upřímné, zpocené energie jen tak neuvidíte, tolik emocí vyřvaných až na dřeň, vyhnaných rukama vzhůru do stropu. V Boru vám stačí čtyři lidi na to, abyste měli pod pódiem slušný "kotel", a co teprve, když začne celý světasál vyskakovat do výšky. Fanoušci odzpívají polovinu skladeb místo Honzy, ten se směje, tleská, tančí, mává hlavou. Ve finále se vrhá do publika a nepřestává křičet. Masa lidí se raduje. Je mi jedno, že texty některých nových skladeb neznám. Srážím se hlavou s Honzou, pak mě někdo praští lebkou zleva, když počtvrté přistanu kolenem mezi odposlechy, usuzuji, že nemá smysl stranit se ryzích emocí, hážu fotoaparát kamsi za bedny a vrhám se do davu. Kdo by vzpomínal na počet odřenin, až bude vnoučatům vyprávět o pařbě na nejlepší českou kapelu?