Dovolená? Varuju vás! (Brutal Assault 2022)

„Rozmlsaně držkujeme cestou noční dodávkou, jak bolestivé bude přežít příští, tentokrát už snad plnohodnotný ročník,” psalo se loni po komornější verzi mého nejmilejšího festivalu s upřímnými obavami, jak bolestivé bude začít o den dříve. Ale hned po brzkém příjezdu, neplánovaném zredukování natlučeného lajnapu a povzdechnutí po otevíracím setu Sabre Hills, se přestávám bát. Finální verdikt padne, až bude po všem.

Plán zní každý rok jasně: dorazit s předstihem, shledat se s moravskoslezskou rodinou adoptivních fotrů, zatímco nám rotory akrobatických letadel čechrají hladinky, stihnout vidět všechno, co je jen trochu fyzicky možné, nechat se vtáhnout pitem a přežít a v mezičase klábosit v chládku press zóny jak s pisálky a fotografy, tak s vystupujícími interprety. První kroky za branami areálu vedou přes Sea Shepherd až na samý konec veganské uličky, do valhaly svatostánku KafeK4fk4 rozmazlit po roce držku nadpozemskou pochutinou jménem BOCHTÉ. Ach, jak mi chyběla!

A teď se můžem’ bavit: první hudební vystoupení Brutal Assaultu je vysloveně zklamáním. Nadržuju japonským kapelám pro jejich divnost a svojské uchopení jakéhokoliv, i toho nejextrémnějšího žánru, jenže čím posledně bavili Crystal Lake a na jiném festivalu uráželi Crossfaith, tam Sabre Hills ve stejném ranku jen nudí. No nic, tak to vyjde napodruhé hned na vedlejší stagi? Poslední týdny se mi připomněli The Blackout, ve své době ukázkový případ, jak vyždímat potenciál dvou frontmanů dosucha, jeden z těch německých Slope může klidně z kola ven. V nejsilnějších momentech jejich koncertu slyším snahu znít jako debut Turnstile, což svědčí jednak o mé zkratkovitosti, ale taky o statutu, jehož posledně zmiňovaní velmi rychle dosáhli.

Technický slam v podání Devourment zní jako fabrika za plného provozu a tady narážíme na první větší průser. Dostáváme zákulisní depeše, že dvouletá pandemická pauza se namísto odpočinku plodícímu trojnásobnou připravenost projevuje přesným opakem. Běžný návštěvník si toho nemá kde všimnout, tedy pokud si nevylosoval jeden z hrstky vadných platebních čipů na náramky. Co ale zamrzí, až nasere, je zvuk. Brutal Assault držel dlouhá leta garanci, když ne krásného, tak minimálně velmi důstojného zvuku, navzdory okolnostem dvou obrovských scén pod širým nebem. Letos se ale nejednou stane, že přes tlustý lomoz neslyším kytary, kopák přeřve všechny ostatní, že početné těleso zní jako pod dekou nebo se dokonce nedaří dešifrovat skoro nic. Bohužel si o to kapely s puštěnými podklady, kam se schová víc než samotné nástroje, koledujou samy. Ale není to pořád.

Šokující mi připadá zjištění, kolik lidí se v areálu pohybuje už poměrně brzo, spíš od pohledu, než že by trpělo pohodlí. Všude se dá dostat, lehce svižným krokem jste od headlinera na klubové scéně i zpátky, aniž by se jeden musel nechat rozptylovat atrakcemi a pičovinami, frontám už dávno odzvonilo, všechno šlape, jak to máme rádi. Překvapením prvního dne jsou Bloodywood, klasicky legrační nu metal, akorát že z Indie, s přesahem všude tam, kde je potřeba být nekompromisní. S nečekaným comebackem Vio-Lence jsem asi nejblíž kořenům Bay Area thrashe a není to jediná exkluzivita letošního ročníku. Speciální sety předvedli taky Thy Catafalque, když poprvé vyjeli za hranice rodného Maďarska, jen kdyby všech čtrnáct nadbytečných zpěváků a zpěvaček nechali doma, hovno by se stalo.

Málokdy se poseru z headlinera, často je už z principu vynechávám, v případě Clutch by ale jméno na plakátě mohli napsat klidně ještě tučnějším fontem. Fousatý blues, fuzz a charisma Neila Fallona, který tenhle nádherný set korunuje hláškou: „Thank you all for participating in a Black Sabbath cosplay.” Dokonalost. První noc bezesná, už několik týdnů jsem se líp nevyspal, byť pod stanem a krátce. Cítím v kostech, že první set druhého dne už nikdo nepřekoná, i kdyby se snažil sebevíc.

„Jaký je rozdíl mezi metalcorem a metalcorem?” ptal jsem se kdysi v Kabálu při předposlední zvukovce Point Blank Range Ivana, jeho výstižná odpověď je spolu s kompletním životopisem k poslechu v archivech UP AIR. Darkest Hour vyflusla první vlna zmíněného žánru, formovala ta druhá a nezkurvila třetí. Na stárnoucí kolena málokterý set vydržím do konce, jenže když se hraje k výročí průlomové hymny Deliver Us z roku 2007, skáču na značkách přesně na čas. Čemu včera položila základy oblíbená kapela Karla Veselého, praotci předpisových riffů At the Gates zandali celou desku Slaughter of the Soul, může Mike Schleibaum zfleku vyučovat. Tohle je KA-PE-LA! Jako důkaz posloužila i poklona a dvojí salva potlesku od energické mlátičky Evergreen Terrace. Přepis kamarádského pokecu očekávejte již brzy! Kde popoví djentlemani TesseracT šlapou jako natlakovaný stroj, tam Lorna Shore selhávají digitálem a ani hostující Alan Grnja to nezachrání.

Potkáváme Ivana s prvním výletem na klubovou Obscure stage, kterou přijeli rozštípat na třísky Misery Index, první pusa s tinitusem. Každoročně zakazuju Botovi nechat si lámat srdce jeho dětskými hrdiny za zenitem, v případě muzejních exponátů Pentagram se ale výsměch nestihne ozvat pod náloží plnotučných riffů, jakým se kdejaký stoner horkotěžko zkusí byť jen přiblížit. Slyšel jsem dobře, že letos uběhlo od prvního turné 55 let?! Šílený cirkus jménem Imperial Triumphant platí i naživo za nejzajímavější a nejinovativnější úkaz v metalových vodách, Palákovina jak vyšitá. V duchu prvních dvou dní je ale potřeba vzdát hold i D.R.I. variacemi na taneční styl jménem skank, a to v rytmu kořenů crossover thrashe, a předat cenu za nejtlustší basu letošního ročníku.

fotogalerii z prvního dne festivalu najdete tady

Přestávám počítat kafe, nastává čas headlinerů, jistot i překvápek. Igorrr už loni na malé verzi dokázali, že primetime a hlavní stage ustojí, letos to samé, jen oslabeno o zpěvačku. Temno pro děcka jménem Amenra se mnou doma nic nedělá, před sedmi lety si mě právě tady získali, pak v Akropoli nasrali a letos? Neurazili, nenadchli. Deathmetalový Kabát je samozřejmost, holt už to ale Cannibal Corpse nesype jako onehdá. Divím se, jak se Nergaľek diví, kolik lidí si namísto v minulosti čtyříkrát se vrátivších Behemoth přišlo poslechnout jeho romantickou americanu jménem Me and That Man, ale jednou provždy to rozseknu: kult osobnosti přitáhne, ozvěny i Murder By Death udrží. Ne, není to protekční pičovina, naopak.

Kousám si nejvýživnější sousto a zavíráme s Jayovinou, tedy strašidelným neo-blackem jménem Regarde Les Hommes Tomber, a je tam všechno, co potřebuju před spaním. Zítra ráno si u K4fky poručím vlastní signature drink jménem kvarteto, protože vykopávat bude temné country přetavené v postmetalovou kapelu z Maďarska. Ještě jednou se někdo ozve, že Brutálek je dovolená, varuju vás! Zaspat je zločin.