Hadí sykot (z Varů): Konec světa v hotelu Thermal

“Nebuď zas přehnaně poetická,” řekl dvanáctiletý syn kamarádce, když se pokoušela trochu déle vychutnat jeho vzácnou pochvalu. Asi je to filmem Let’s Get Lost, černobílým portrétem jazzového hudebníka Cheta Bakera, z něhož jsem před chvílí vyšla, ale mám chuť být taky poetická a třeba i trochu sentimentální. A možná je to posledním dílem podcastu Hodný, zlý a kritický, v němž Kamil Fila vzpomíná na první ročníky karlovarského festivalu. Stejně jako on jsem totiž do Varů jela poprvé v osmnácti, takže i o mně už platí, že jsem prožila větší část života pod vlivem téhle akce.

Nějak se na mě letos skoro na každém kroku lepí vzpomínky. Koukám kolem sebe a vidím okolí jako směsici dvojexpozic. U východu z Velkého sálu kmitající profesionálové, kteří jemně, ale důrazně řídí a oddělují davy, aby nikdo nezůstal dlouho někde, kde nemá. Do toho spolužák Jiří, který byl příliš punk i na stanové městečko, tak se po půlnočním filmu skládal do spacáku hned u kina. Kde spokojeně odpočíval do té doby, než ho spláchla velká voda a musel se přesunout k záchodkům u Malého sálu. A nikdo ho odnikud nevyhazoval, stejně jako desítky podobně založeného batůžkářstva.

Zatímco sedím v press centru, které v současnosti tvoří jen bílé skládací stoly, pár židlí, pět notebooků a tiskárna, vidím samu sebe, jak coby prvačka z filmové vědy nakukuju mezírkami do zóny pro novináře, kde je spousta počítačů, stojany s barevnými propagačními materiály, časopisy s lesklými obálkami a jinými vymoženostmi pro profesionální nadlidi, jako je třeba rychlý a spolehlivý internet. A někde v koutku duše doufám, že když budu mít fakt štěstí, dostanu taky někdy vstupenku do ráje v podobě novinářské akreditace. Když dnes usedám do sálu před tiskovkou s celebritou, jen se trochu unaveně bojím, jestli to nebude moc trapné. A u toho úplně fyzicky cítím, jak se klepu vzrušením při úplně první tiskovce, na kterou jsem se kdy odvážila. Její hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…” Při představě, že bych mohla úplně klidně položit hvězdě otázku, mi srdce divoce bušilo ještě několik hodin.

Ne že by mi nutně chyběl pocit neustálé vyklepanosti a vyjukanosti, nedá se ale popřít, že díky permanentní přecitlivělosti a rozvibrovanosti přinášel každý den festivalu několik extrémních zážitků. Nadšení, smutek, znechucení, rozčilení, někdy všechno najednou. Proplouvat filmy a míjet celebrity a nejrůznější idoly vznášejíc se na zenovém obláčku je asi zdravější, ale není to pak zároveň trochu promarněný čas? Na druhou stranu jsem zatím viděla šest filmů a ani jeden nepovažuju za úplně marný. U jednoho se mi dokonce párkrát zvedl žaludek! A navíc jsme dnes zažili blackout, který sice netrval dlouho, ale procházet náhle temným hotelem Thermal, v němž si lidi svítí mobilními světluškami, zatímco vás šimrá nejistota, jestli se vůbec dnes bude ještě promítat, bylo naprosto fascinující. Takové milé a důležité ujištění, že i když tu jste po devatenácté, pořád tu číhá nečekané. A nebojte, příští sykot už bude o filmech.

PS: Obchází tu muž, který zjevně pracuje pro festival, a povedlo se mu dnes natočit “úplně nejlepší video”. Viděla jsem kousek, když ho ukazoval kolegovi na baru, a další kousek, když ho ukazoval ženě u novinářské pokladny. Zjevně je na něm Bohdalka, k jejímž pohybům se dokonale hodí někdejší hit Gangsta’s Paradise. A i když je pán asi starší než já a pracuje tzv. uvnitř, je celý rozechvělý, jestli jeho video bude správně pochopeno a zveřejněno na oficiálním kanále. Tak uvidíme. A hlavně neztrácejme rozechvělost!